Velká část lidí tráví denně na počítači i několik hodin. Zapnou-li internet, jedna z prvních webových stránek která je bije do očí a křičí "jsem tady, klikni na mě! Notak, nevidíš jak svítím?" je právě stránka Facebook. Ať už jako záložka na informační liště, nebo jako malé, nenápadné, bílé F-ko v modrém poli u článků na různých fórech. A tak se stane, že z nevinného čtení cynických komentářů u článků se jedním jediným kliknutím ocitne dotyčný na obrovském, modro bílém plátně s onom nápisem Facebook. Už jen z lidské zvědavosti klikne na přihlásit, nebo registrovat a ten kouzelný kolotoč začíná. |
|
Zkráceně ... Je to školní úkol, chci vědět váš názor. A tvrdě do mě :) Zadání: Může člověk bez rodiny prožít šťastný život?  Dokážu si já sama představit svůj život bez mé rodiny? Za žádnou cenu. Ano, můžu s klidným srdcem říct, že mám občas chuť své mladší sestře zalepit pusu izolepou a užít si tu slastnou chvíli nerušeného ticha. Ano, občas bych i mámu zavřela za dveře jen abych to nemusela poslouchat. Ale nikdy bych se jich nevzdala. Myslím si, že rodina je ten článek, který nás drží nad vodou. Pomáhají nám, učí nás, vychovávají. Prožíváme s ní radosti (i starosti!) ale přece jen je to spolek lidí kteří jsou nám většinou tak blízcí a máme s nimi tolik co společného. |
 |
|
Muhahahááá ... Svůj k svému, vypustili mě do ZOO ... Bylo tam fajn, ale přece jenom si stojím za názorem že ZOO na Lešné je prostě lepší. Já nevím, asi mě chyběli ti sloni, volný výběh lemurů a nebo náš lev Trezor ... A nebo jsem prostě jen vysazená na Zlín a všechno je pro mě ve Zlíně lepší. I to je možné, ale ono to prostě lepší je! :D.   Bylo tam brutální vedro ... Stánky se zmrzlinama docela chyběli a co si pamatuju, po cestě jsme potkali snad jen ... 2 nebo 3 ... Velká chyba, už po pár krocích na přímém slunku jsem tahala jazyk po zemi (a opravdu nejenom já) ... Občas bych chtěla být jako ty zvířata ... Ne! Nemyslím tím zavřená a čumět na ty xichty co se na mě dívaj, ťukají do skla a vtipně pózují pro fotografy. Prostě si zalézt do nejchladnějšího kouta v celém výběhu, vyvalit se na záda, vypláznout jazyk, zavřít oči a relaxovat :). Byla tam jedna slečna a mě přišla děsně vtipná. Nějak jsme na ní měli štěstí a i když si jí skoro nikdo z naší "družiny" (naše + bráškové přítelkyně rodina) nevšímal, já na ní občas mohla oči nechat. Na jednu stranu vypadala docela charismaticky a upraveně, ale jakmile se dostala k nějakému výběhu, začla dělat xichty na zvířata, natahovat koutky, máchat rukama a občas i dělat ... zvláštní zvuky ... Pravda, někdy bych se chtěla umět odvázat ve společnosti jako ona, ale odsaď pocaď :D. A byla jsem hlavní foťák, dobrý né?? Ale, jak se říká: to, že vlastníte zradlovku z vás fotografa nedělá, nýbrž jen majitele zrcadlovky ... a tak jsem raděj zůstala jen u zachytávání momentek zvířat a lidi jsem raději nechala bráchovy ... Občas se pěkně natočili, zaxichtili a nebo zapózovali (lidi i zvířata) ....
|
 Najdu se tam ... Jak to mají s hubnutím? Každý gram navíc dělá melancholikům vrásky na čele. Nejsou na tom dvakrát dobře se sebeláskou, a k tomu mít ještě nadváhu? A melancholikovu mysl bude dlouho trápit otázka, proč se ten gram navíc vůbec objevil. Potrvá tedy poměrně dlouho, než se pustí do hubnutí toho pomyslného gramu navíc. A mnohdy budou v pokušení to vzdát - protože to bude emocionálně náročné. Budou se muset podívat do svých zvyklostí, emocí, pocitů ze sebe sama, životního stylu a položit si mnoho otázek, což je pro melancholika skoro životní úděl, což už se nedá říkat o nalézání odpovědí. Melancholik je klidně schopný mluvit o svých potížích i s odborníky, ale žádná z rad, které dostane, podle něj nebude dostačující - protože jak o tom bude přemýšlet, odhalí spoustu důvodů, proč daná rada odborníka nemůže právě u něj fungovat. |
|
Ano jsem zlá, já vím ... Prázdniny ve Zlíně byly ú-ža-sný! Maximálně jsem si odpočinula od toho všeho tady a ještě bych tam šla klidně znovu, nevadilo by mě to (taky že to mám ještě v srpnu v plánu). Byla jsem tam 3 týdny, takže to znamená 3 týdny bez počítače ... Odvykačka, pohoda - taky to někdy zkuste, Face už mám zrušený asi 3/4 roku a láčes ... A proč sem teda nepíšu aspoň teď? Když už mi teda tá slavná dovolená skončila a já si válím šunky doma? Jo kéž by ... Druhým týdnem mi začíná brigáda a řeknu vám, že nejhorší práce jaká může být je tá, kde děláte samy, fakt! Když jste dva, tak vám ten druhej Otík do toho může aspoň kecat. Jo, vytáčí to, vadí vám to, ale přece jenom je tam nějaká tá rezerva s kým si povídat. Já dělám sama... Od 6 do 3 běhám sama po areálu firmy, když nenatírám převozné sklady tak sekám trávu, když nesekám trávu tak běhám sklad-dílny-firma-dílny-firma-sklad... Jak opica na gumičce! Ale sama!! SAMA! Skladník se mi vysmál (toho jsem si dotáhla na svojí stranu, z té tlupy starých, zarostlých chlapů si moc nevyberu, ale ten je aspoň v míře normální a dá se s ním prohodit jedno-dvě slova za den) že si povídám se sekačkou ... Tak jako co jiného mám dělat, tak aspoň s ní něco sem tam prohodím ... .... ... Neptejte se, občas si vážně jako debil připadám, ale... Peníze jsou potřeba :). Jak jsem zanedbaně psala předtím, ještě jeden rok (JEŠTĚ JEDEN! JEŠTĚ JEDEN!). Jasně, vím že z komára dělám velblouda, že se nic nezmění jen mě na hlavu padne o něco víc starostí, moc + to nepřinese, ale .... já se těšíííííím ...  A, aby jste věděli vy nevěřící! |
|
Sakra, já se musím pochválit, když to nikdo jiný neudělá :) Škoda že ten foťák je až tak dobrej že veme i ty částečky prachu :)...  
|
|
V sobotu jsme byly s tátou, Míšanem, dědou a mamkou-nemamkou v restauraci. Bylo to P-E-R-F-E-K-T-N-Í! Probrali jsme snad úplně všechno co šlo. Od toho jak sem jako malá ohryzávala kost od uzeného masa a naši si mě vyfotili (samozřejmě že fotka kolovala kolem stolu), až po vymýšlení nějakého vhodného nového zvířete pro mě (jsem děsnej zvířato-fil a nějaké prostě k životu potřebuju)... Taťka dostal od bráchy kočku, krásná britka a já mu jí nehorázně závidím ...
Mrkla jsem na taťku "sem říkala že jak to budeme mět nahoře spravené, tak že si chcu pořídit nějakého mazlíka ... Říkala sem doma kočku, tak to neprošlo, protože tu jsou alergičtí na chlupy ... Tak zkouším psa, to taky ne ... Rybičky nechcu, ty sou ukecané. Tak já nevím, taťko poraď". Taťka se zamyslel a říká "nedávno jsme dělali v Hradci Králové a chlap tam měl papouška ... Co kdyby sis pořídila nějakého ptáka?" a Mišan vedle mě pohotově zvednul oči od načepované Kofoly a prohodil "Však jednoho už má" ... Tele je to! ![MCj03825850000[1]](http://noobik.pise.cz/img/273027.jpg) Když jsme jeli sem a byli jsme kousek od našeho, Míšan se otočil a s hraným úsměvem spustil "Jsi doma!! Seš ráda?". Nasadil mi brouka do hlavy ... Ono ve slovech "doma" a "doma" je nehorázný rozdíl ...
Je jen jedno "doma" kde to tak prostě je.
Ať už je to místo od vás vzdálené desítky kilometrů. Když jste tam vyrůstali, ale prostě jednoho dne jste museli otočit list a udělat za vším černou, tlustou čáru a začít někdě jinde uplně na novo. Kde jsou lidi, kteří si vás váží, mají vás rádi, podpoří vás a snaží se vám jakkoliv pomoct, i kdyby to nebylo v jejich silách. Jsou tam lidé, za kterýma se vždycky strašně rádi vracíte a u kterých zapomínáte na své vlastní problémy, užíváte si každé minuty s nima, každého okamžiku kdy se společně zasmějete, kdy se obejmete a když je vám s nima strašně dobře. Jsou tam lidi, kteří vás dokáží zaujmout svím povídáním, i když celou tuhle povídku vlastně znáte na zpaměť. Když je to prostě TO místo, když jste museli odejít ale snažíte se za každou cenu se vrátit ...
To je to pravé DOMA!!
Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ... Já se tam vrátím a bude to divoký  |
 Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ... Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ... Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... |