Silence before storm ...

Je zbytečný fňukat pro rozlitý mlíko ... Minulý článek neomlouvám ... To né ... Ani se ho nesnažím vzít zpátky ... Snažím se s tím sžít ... Co bylo - bylo ... 

Bylo to super, těch 12 prožitých let spolu ... Ale všechno jednou končí a tak za tímhle dělám čáru ... Jak to bude pokračovat? To už není v mích rukou ... Ozve se? Bude to mít vůbec cenu? ...

Mám nový život, ano, je pravda, že ho neberu ... Nechci ho ... Jsem člověk, který se nerad učí novým věcem, který se nerad začleňuje k cizím lidem, který nerad poznává nové lidi ... Nikdy sem to tu neměla vlastně nějak moc ráda (neberte si to někteří osobně), nikdy sem se nechtěla stěhovat. Trhat kamarádství od školy, styky z rodinou ... NIKDY! Ale když už se tak stalo ... Je to vlastně nová šance, že? Tak proč jí nevyužít? ...

I když je pravda, nabídnout mi někdo, že bych se mohla vrátit zpátky do Zlína,  ... domů ... Asi bych to brala, ale bylo by to těžké ... Proč? Bylo by za kým, pár lidí tam zůstalo pořád stejně normálních a jedinečných ...  Bráška, ten jediný a dokonalý, který mě toho tolik naučil a na kterého bych nikdy nedala dopustit ... Do kterého vkládám takové naděje a kterému věřím víc než sama sobě ... Který mě utěšoval když sme se hádaly doma ... A dědu ... Toho, který mě jako malou okřikoval ať ty krokusy netrhám... Se kterým si popovídám mnohdy líp než s kýmkoliv  jiným ... Se kterým chodím v létě na jedno chlazený a slaný tyčky ... Se kterým se brodím přes řeku ledovou vodou v listopadu jenom proto, aby sme nabraly nový, pěkný kamínky na skalku ... A s tím, s kým vlastně nemám nic do rodiny, ale jsme si tak podobní ... Taťka by byl nablýzko ... Ale hlavně ... Vzpomínky tam zůstaly ... A ty jsou to nejkrásnější ... 

Ale na druhou stranu ... Tady mám MSO1 ... Dokonalou třídu blbů, kteří se mi vryly do paměti natolik, že pryč prostě nikdo z nich nemůže ... Tady mám malou ségru, kterou musím ještě tolik co naučit ... Mamku, se kterou se musím ještě tolikrát pohádat abych zjistila, že to je vlastně zbytečný, protože ona je jedinečná ... Otčíma, se kterým se musím hodinu v kuse přít každý den proto, aby sme se hodinu na to mohly rozesmívat ... Tetu, Angie, jakou sem v životě nepoznala ... 

Vlastně celý druhý život kterej už se se mnou bude táhnout rok (ano, 22.srpna jsme se stěhovaly) a který nějak tak nejde už vymazat ...