Úkol No.2

Zadání? Virtuální život.

Velká část lidí tráví denně na počítači i několik hodin. Zapnou-li internet, jedna z prvních webových stránek která je bije do očí a křičí "jsem tady, klikni na mě! Notak, nevidíš jak svítím?" je právě stránka Facebook. Ať už jako záložka na informační liště, nebo jako malé, nenápadné, bílé F-ko v modrém poli u článků na různých fórech.

A tak se stane, že z nevinného čtení cynických komentářů u článků se jedním jediným kliknutím ocitne dotyčný na obrovském, modro bílém plátně s onom nápisem Facebook. Už jen z lidské zvědavosti klikne na přihlásit, nebo registrovat a ten kouzelný kolotoč začíná. Zezačátku se to jeví jako dobrý způsob komunikování s okolím a navazování nových vztahů. Ono taky, proč né. Na internetu si může vytvořit každý člověk svou originální osobnost. Dokonalou, podle svých vlastních představ a nikdo mu nedokáže že to on opravdu není. Když se to někomu nezdá, ozve se jen to pochybné slovíčko "fake". Jde ale o pouhé slovo či dojem, které mnohdy vyvolá obrovský počet "lajků" a rozporuplných komentářů, kdy se skupina postaví proti skupině a vyměňují si názory proč by zrovna táhle slečna nemohla být identické dvojče Angeliny Jolie. Slečna si během toho vyplňuje svůj nově založený profil. Dopisuje kolonku místo narození, pobytu a datum narození. Nezapomíná i na svou školu a přímo i třídu.

Opravdu málo kdy si ale mládež uvědomí, že internet sám o sobě je plný nespočetně –filů, kteří jen čekají na vhodnou chvíli a mladou, hloupoučkou slečnu, kterou chytnou na falešný profil, kde se za fešného, svalnatého fotografa skrývá jejich noční můra v umaštěné košili. Ale, každý svého štěstí strůjce a mě osobně nepřísluší zakazovat komukoliv cokoliv a tak hodně štěstí v bezhlavém rozhazování své adresy, svého telefonního čísla a nakonec i číslo kreditní karty, vždyť – co se může asi tak stát.