Muhahahááá ... Svůj k svému, vypustili mě do ZOO ... Bylo tam fajn, ale přece jenom si stojím za názorem že ZOO na Lešné je prostě lepší. Já nevím, asi mě chyběli ti sloni, volný výběh lemurů a nebo náš lev Trezor ... A nebo jsem prostě jen vysazená na Zlín a všechno je pro mě ve Zlíně lepší. I to je možné, ale ono to prostě lepší je! :D. 

Bylo tam brutální vedro ... Stánky se zmrzlinama docela chyběli a co si pamatuju, po cestě jsme potkali snad jen ... 2 nebo 3 ... Velká chyba, už po pár krocích na přímém slunku jsem tahala jazyk po zemi (a opravdu nejenom já) ... Občas bych chtěla  být jako ty zvířata ... Ne! Nemyslím tím zavřená a čumět na ty xichty co se na mě dívaj, ťukají do skla a vtipně pózují pro fotografy. Prostě si zalézt do nejchladnějšího kouta v celém výběhu, vyvalit se na záda, vypláznout jazyk, zavřít oči a relaxovat :).

Byla tam jedna slečna a mě přišla děsně vtipná. Nějak jsme na ní měli štěstí a i když si jí skoro nikdo z naší "družiny" (naše + bráškové přítelkyně rodina) nevšímal, já na ní občas mohla oči nechat. Na jednu stranu vypadala docela charismaticky a upraveně, ale jakmile se dostala k nějakému výběhu, začla dělat xichty na zvířata, natahovat koutky, máchat rukama a občas i dělat ... zvláštní zvuky ... Pravda, někdy bych se chtěla umět odvázat ve společnosti jako ona, ale odsaď pocaď :D.

A byla jsem hlavní foťák, dobrý né?? Ale, jak se říká: to, že vlastníte zradlovku z vás fotografa nedělá, nýbrž jen majitele zrcadlovky ... a tak jsem raděj zůstala jen u zachytávání momentek zvířat a lidi jsem raději nechala bráchovy ... Občas se pěkně natočili, zaxichtili a nebo zapózovali (lidi i zvířata) ....

Po rodině .... to se pozná ...

Melancholici budí zdání velmi smutných lidí. Ale spíše než o smutku mluvme o zádumčivosti. Hodně o všem přemýšlejí, vše, co vidí, hodnotí, rozebírají, analyzují, vstřebávají z toho dojmy a emoce. Jsou temperamentem s nejhlubšími prožitky, což ovšem není vždycky k užitku. Často se jim také stává, že hledají jen příčiny místo toho, aby se podívali i po řešení. Takže když se ocitnou v problému, spadnou v něm docela zbytečně hluboko. Nedělají jim dobře vypjaté situace. Nezvládají stres, hluk, velkou společnost. Těžko navazují kontakty s jinými lidmi, jsou velmi opatrní, introverti. Ale když už se někdo stane jejich blízkým, zůstane jím takřka navždy.

Najdu se tam ...

Jak to mají s hubnutím? Každý gram navíc dělá melancholikům vrásky na čele. Nejsou na tom dvakrát dobře se sebeláskou, a k tomu mít ještě nadváhu? A melancholikovu mysl bude dlouho trápit otázka, proč se ten gram navíc vůbec objevil. Potrvá tedy poměrně dlouho, než se pustí do hubnutí toho pomyslného gramu navíc. A mnohdy budou v pokušení to vzdát - protože to bude emocionálně náročné. Budou se muset podívat do svých zvyklostí, emocí, pocitů ze sebe sama, životního stylu a položit si mnoho otázek, což je pro melancholika skoro životní úděl, což už se nedá říkat o nalézání odpovědí. Melancholik je klidně schopný mluvit o svých potížích i s odborníky, ale žádná z rad, které dostane, podle něj nebude dostačující - protože jak o tom bude přemýšlet, odhalí spoustu důvodů, proč daná rada odborníka nemůže právě u něj fungovat.

Ano jsem zlá, já vím ...
Jsem si toho plně vědoma že si myslíte, že tu na to kašlu.
Ano, chápu to .. Ale nekašlu, pouze a jenom nemám na počítač čas a nebojte, mě osobně to taky sere.
15. července jsem sem chtěla něco napsat. Měla jsem narozeniny a bohužel, víc než jen tu větu ( a to ještě se zpožděním) jsem nestíhala.

Prázdniny ve Zlíně byly ú-ža-sný! Maximálně jsem si odpočinula od toho všeho tady a ještě bych tam šla klidně znovu, nevadilo by mě to (taky že to mám ještě v srpnu v plánu). Byla jsem tam 3 týdny, takže to znamená 3 týdny bez počítače ... Odvykačka, pohoda - taky to někdy zkuste, Face už mám zrušený asi 3/4 roku a láčes ...

A proč sem teda nepíšu aspoň teď? Když už mi teda tá slavná dovolená skončila a já si válím šunky doma? Jo kéž by ... Druhým týdnem mi začíná brigáda a řeknu vám, že nejhorší práce jaká může být je tá, kde děláte samy, fakt! Když jste dva, tak vám ten druhej Otík do toho může aspoň kecat. Jo, vytáčí to, vadí vám to, ale přece jenom je tam nějaká tá rezerva s kým si povídat. Já dělám sama... Od 6 do 3 běhám sama po areálu firmy, když nenatírám převozné sklady tak sekám trávu, když nesekám trávu tak běhám sklad-dílny-firma-dílny-firma-sklad... Jak opica na gumičce! Ale sama!! SAMA! Skladník se mi vysmál (toho jsem si dotáhla na svojí stranu, z té tlupy starých, zarostlých chlapů si moc nevyberu, ale ten je aspoň v míře normální a dá se s ním prohodit jedno-dvě slova za den) že si povídám se sekačkou ... Tak jako co jiného mám dělat, tak aspoň s ní něco sem tam prohodím  ... .... ... Neptejte se, občas si vážně jako debil připadám, ale... Peníze jsou potřeba :). 

Jak jsem zanedbaně psala předtím, ještě jeden rok (JEŠTĚ JEDEN! JEŠTĚ JEDEN!). Jasně, vím že z komára dělám velblouda, že se nic nezmění jen mě na hlavu padne o něco víc starostí, moc + to nepřinese, ale .... já se těšíííííím ...

A, aby jste věděli vy nevěřící!
Půjdu zpátky!! Pomalu ale jistě se to všechno krásně skládá do sebe a já se s nejvěztší pravděpodobností vrátím :).
Chci slyšet famfáry! Radujte, slavte se a já nevím co ještě ... Těším se, jako malé štěně ;).

... a dupnu si xD...  

 Sakra, já se musím pochválit, když to nikdo jiný neudělá :)

Škoda že ten foťák je až tak dobrej že veme i ty částečky prachu :)... 

A skončila mi dovolená ... Víkend ve Zlíně a zase to vlilo trošku nové krve do žil ... Zvlášť když jsem tam nebyla sama a měla jsem se s kým přetahovat o peřinu a shazovat z postele ... Bože, já chci zpátky. Bylo mi tam opravdu nehorázně fain, všechny problémy sem hodila za hlavu a udělala si maximálně vydařený víkend. 

Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... 
Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ...
Já se tam vrátím a bude to divoký .

Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... 

Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ...
Jako malí se radují z prkotin ... Roztříděných lentilek podle barev kdy všechny barvy měly stejný počet ... A pak je stejně zbouchaj ...
Radují se z toho, že dostanou toho nádherného plyšáka, kterej se dá dát jako maňásek na ruku avšak za několik let ho vyhodí s tím, že už je starý, má urvaný čumák, zaštupovaný bříško a je vlastně celej ošoupanej a škaredej.
Radují se z toho, že potkali někoho, kdo se jim vážně vryl do srdce a to tak nepopsatelně hluboko, že se z tama už snad nikdy nedostane. A když ano, tak po něm zůstane hodně hluboká jizva, která bude pořád připomínat něco nebo někoho, kdo tam dřív byl ... A přece jenom, když o něj později přicházejí, je to z části jejich vina ... 

Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... 

Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ...  Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... 

Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... 

... Byla utahaná, protivná, nervózní a nepříjemná, zkrátka zastupovala dokonalý profil ženské po padesátce, čtyřech dětech a jednom věčně opilém manželovy na krku ...
Ale tohle bylo jiné, ona nebyla taková. 
Byla to mladá holka, věk se jí motal kolem dvaceti, na děti ještě ani nepomyslela a její přítel byl prostě dokonalost sama ... 

Utahaně sebou bouchla do peřin a sledovala částečky prachu co se pomalu začaly sesypávat ze vzduchu zpátky na nábytek a okolí. Znechuceně si povzdechla, zafrkala a otočila se na druhou stranu ... Zrovna z vedlejší místnosti přišel on ... Prohlédnul si jí a letmo se zasmál. Nemyslel to zle, ale ona si to tak vyložila ... Namáhavě se posadila do tureckého sedu, založila si rukama bradu, foukla do ofiny která jí padla přes tvář a podívala se na něj. "Ještě něco máš na srdci?" vyhrkla na něj.  

Když jsem šla ze školy se spolužákama, jeden nadhodil že si musí jít koupit sluchátka na mobil, tak ok, počkáme na něho s Ondrou před obchodem.
Stojíme opření o tabuly prodejny a naproti nám šla nějaká paní s pejskem na vodítku ... Takové malé, oprsklé to bylo ... Tak prostě čivava ... Zašly za nás, já se otočila na ní a koukala sem na toho psa ...
"Takovej guláš, to není možný. No nemohla bych to mít doma, fakt že né."
tak nějak jsem nadhodila když jsem viděla jak se ten pes až nepřirozeně nakrucoval ...  
No, ale ...
Komentuju si psisko a nevšimnu si, že kolem té paní s tím psem prošel zrovna jeden náš snědší spoluobčan. Aj karamba ... Ale v tu chvíli mě to ještě nedocvaklo ... 
Šel kolem nás, otáčel se na mě.
Byl už za náma, otáčel se zpátky.
Zašel za roh a za chvíli se vracel, znovu se na mě podíval ...
Chvíli mi vrtalo hlavou proč se na mě pořád otáčel. Mám kohouta? Korunu pořád přitlačenou na čele?(nápad z Red Dwarf) Nebo jak jsem ležela, rozmazala jsem si linky a mám "oči" orámované do půlky obličeje? Nebo sakra coje?! ... A pak jsem si dala dva a dva dohromady, ups ... 
Otočila jsem se na Ondru a jedním dechem prohodila "Ještě že tu mám takového švarného mládence, který, když by mi měla přiletět od takového cigána, tak se mě zastane a bude mi dělat štít".
Ondra si mě přeměřil pohledem, pousmál se a "Mi se známe?". Obluda obludská ... 

 A kurva daleko ...

(Ještě štěstí že víkend budu trávit s přítelem ve Zlíně ... )

Člověk si tu připadá fakt jak u dementů ...
Taky vás občas chytají ty chutě stoupnout si někomu před obličej a parádně se mu vysmát? 
Ale je to, sakra, lákavý :)