|
Nádherné tělo, chůze jak dáma, škoda, že místo mozku je jen ta sláma.
Kdo by to byl řekl že mám už jen rok a půl do maturity. Měla bych se podívat alespoň na ty knížky (letmo, Nikolko, aspoň letmo). I když, s mím osobním šarmem a perfektním přesvědčovacím umem to (snad) problém nebude, ale aspoň se na to podívat ... Dlouho jsem se neozívala a taky to má svoje důvody. Makala jsem, nebo alespoň jsem se snažila co to šlo. A má to svoje ovace. Nikojka už má svůj pokojíčéééék! Konečně :). Už počítám dny kdy se tam konečně budu moct nastěhovat (ještě je tam pár kosmetických úprav, ale už je to za rohem!). Člověk by tak stračně rád vykřičel do světa jak má někoho rád, ale když to udělá tak se to posere ... Jak to vím? Řekla jsem mámě jak moc jí mám ráda a jak moc mi na ní záleží ... A asi 3 dny na mě byla naštvaná tak, že se semnou nebavila, házely jsme na sebe uražený pohledy a chovali jsme se jak malé holky ... A to všechno jenom proto, že si někdo nevidí do pusinky a roznáší to, co není pravda ... Ach to kouzlo sladkých lží ... No, tak si to tu raděj budu broukat jenom pod vousama, budu si spokojeně vrnět a příst a budu se kochat Jeho přítomností. |
|
 Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni potkáme u štědrovečerní večeře, společně se navečeříme, budeme se na sebe usmívat a přát si krásného Ježíška. Společně si přiťukneme skleničkami se šampaňským, rozkrojíme si jablka a budeme sledovat jak jsme si vykrojily nádhernou hvězdičku. Najednou zazvoní zvoneček ve vedlejší místnosti. Cože? Ježíšek je tady! Všichni se nedočkavě hrnou k Vánočnímu stromečku který hraje všemi barvami a snaží se, spolu se silnou vůní skořice a čerstvě napečeného vánočního cukroví, doladit Vánoční atmosféru k naprosté dokonalosti. Všichni se usadí na gauč, dědeček si sedne do křesla a šťastně sleduje malou vnučku jak samou nedočkavostí utíká ke stromečku aby mohla rozdat dárky ... Každý pomalu rozbaluje svůj dárek který dostal od Ježíška ... Dárky jsou rozbalené, co teď? Dědečkovy se na pravé koleno posadí vnučka a on jí hřejivě obejme rukou kolem pasu aby si byli blízko, jako rodina. Všichni si spolu povídají, smějí se a užívají si Vánoc ... A co když otevřu oči já? Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni nasoukáme do formálního oblečení a v duchu si brbleme "je to jen jeden večer! Pak to hodiš zpátky do skříně a natáhneš si teplaky". Kdy když se potkáme ve dveřích, strojeně se na sebe usmějeme a snažíme se nezačít hned při prvním kontaktu nadávat ... Ignorujeme fakt, že jsme celý den běhali jak na provázku z místnosti do místnosti, pohádali se se skoro každým v domě a vyslechly si že všem kazíme Vánoce a svátky svým chováním. Všechno se uklidnilo, pach nikotinu pomalu dosedl na gauč a křesla v obýváku a všichni si sedly ke stolu ... Popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla. Všichni sedí ukázkově rovně. Zatáhlé břicho, žádné shrbené záda. Z větší části to dělá i formální oblečení, která nás k tomuto docela nezvyklému posedu nutí. Dojíme, chňapneme po prvním jablku které vidíme a počkáme než k nám dokoluje nůž. Než ten se k nám dostane, slyšíme několikrát "jůů... Dívej, to je krásná hvězdička ... Tá se ti povedla!". I my rozkrojíme jablko. Usmějeme se na okolí (i když vůbec nechápeme, proč se tohle vlastně dělá) a ukážeme naši "hvězdičku" světu. Najednou někdo vztane od stolu s tím, že se půjde podívat, jestli náhodou už nedošel ježíšek ... Zabouchnou se za ním dveře a jsou tu posvátné 2 minuty ticha kdy nikdo nepípne ... Najednou zvoneček ... Ježíšek ... Procházíte do druhé místnosti a podíváte se z okna ... Světýlka, světýlka a zase světýlka ... Všude vidíte jenom světýlka ... Jen ... Vaše okno je úplně prázdné ... Proč? Protože kdyby na nich něco bylo, nebylo by přes to vidět ... Očekáváte, že místnost bude alespoň trošku na příchod Ježíška připravená ... I třeba tá perfektní, uklidňující vůně skořice ... A nebo ten plápolající ohýnek od svíčky ... Místo toho se nikotinový oblak pachu zvedá s vaším příchodem a vy dostáváte pořádnou ránu do nosu ... Dostanete se ke stromečku ... Dědeček si sednul do svého křesla, jeho vnučka celá natěšená skáče kolem stromečku který je pod záplavou dárků. Chňapne po prvním a začne ho rozdávat ... "Jé, to sem si přál ... Ježíšku, děkuju ... Bože to je perfektní" ... Všichni si rozbalí dárky, dá si je na stranu, spráskne se rukama a chňapne se po televizním ovladači ... Někteří jsou jen tak vyvalení v křesle a koukají ... Jiní leží na gauči ... Jsou tu i tací, kteří sedí v pokoji opření o postel ... Koušou se do rtu aby nezačali natahovat, promrkávají, aby si nerozmazali řasenku když by je někdo zavolal, aby vše "bylo" O.K. ... A kteří si říkají jak dlouho ještě táhle strojena lež bude všechny okolo bavit ... Přetvařovat se jenom proto, žeje 24. prosince ... A až bude 25.-tého, chovat se uplně stejně jako doposud ... Ti, kteří se utěšují že jednou to bude lepší ... Občas se někdo natáhne pro cukroví ... Tiché mezery ve vánoční pohádce v televizy protíná opakující se škrtání zapalovače a rozpalování cigarety ... Šťastné a Veselé, pánové a dámy ... |
|
 Fungovalo - funguje a bude fungovat ... |
|
Muhahahááá ... Svůj k svému, vypustili mě do ZOO ... Bylo tam fajn, ale přece jenom si stojím za názorem že ZOO na Lešné je prostě lepší. Já nevím, asi mě chyběli ti sloni, volný výběh lemurů a nebo náš lev Trezor ... A nebo jsem prostě jen vysazená na Zlín a všechno je pro mě ve Zlíně lepší. I to je možné, ale ono to prostě lepší je! :D.   Bylo tam brutální vedro ... Stánky se zmrzlinama docela chyběli a co si pamatuju, po cestě jsme potkali snad jen ... 2 nebo 3 ... Velká chyba, už po pár krocích na přímém slunku jsem tahala jazyk po zemi (a opravdu nejenom já) ... Občas bych chtěla být jako ty zvířata ... Ne! Nemyslím tím zavřená a čumět na ty xichty co se na mě dívaj, ťukají do skla a vtipně pózují pro fotografy. Prostě si zalézt do nejchladnějšího kouta v celém výběhu, vyvalit se na záda, vypláznout jazyk, zavřít oči a relaxovat :). Byla tam jedna slečna a mě přišla děsně vtipná. Nějak jsme na ní měli štěstí a i když si jí skoro nikdo z naší "družiny" (naše + bráškové přítelkyně rodina) nevšímal, já na ní občas mohla oči nechat. Na jednu stranu vypadala docela charismaticky a upraveně, ale jakmile se dostala k nějakému výběhu, začla dělat xichty na zvířata, natahovat koutky, máchat rukama a občas i dělat ... zvláštní zvuky ... Pravda, někdy bych se chtěla umět odvázat ve společnosti jako ona, ale odsaď pocaď :D. A byla jsem hlavní foťák, dobrý né?? Ale, jak se říká: to, že vlastníte zradlovku z vás fotografa nedělá, nýbrž jen majitele zrcadlovky ... a tak jsem raděj zůstala jen u zachytávání momentek zvířat a lidi jsem raději nechala bráchovy ... Občas se pěkně natočili, zaxichtili a nebo zapózovali (lidi i zvířata) ....
|
|
Ano jsem zlá, já vím ... Prázdniny ve Zlíně byly ú-ža-sný! Maximálně jsem si odpočinula od toho všeho tady a ještě bych tam šla klidně znovu, nevadilo by mě to (taky že to mám ještě v srpnu v plánu). Byla jsem tam 3 týdny, takže to znamená 3 týdny bez počítače ... Odvykačka, pohoda - taky to někdy zkuste, Face už mám zrušený asi 3/4 roku a láčes ... A proč sem teda nepíšu aspoň teď? Když už mi teda tá slavná dovolená skončila a já si válím šunky doma? Jo kéž by ... Druhým týdnem mi začíná brigáda a řeknu vám, že nejhorší práce jaká může být je tá, kde děláte samy, fakt! Když jste dva, tak vám ten druhej Otík do toho může aspoň kecat. Jo, vytáčí to, vadí vám to, ale přece jenom je tam nějaká tá rezerva s kým si povídat. Já dělám sama... Od 6 do 3 běhám sama po areálu firmy, když nenatírám převozné sklady tak sekám trávu, když nesekám trávu tak běhám sklad-dílny-firma-dílny-firma-sklad... Jak opica na gumičce! Ale sama!! SAMA! Skladník se mi vysmál (toho jsem si dotáhla na svojí stranu, z té tlupy starých, zarostlých chlapů si moc nevyberu, ale ten je aspoň v míře normální a dá se s ním prohodit jedno-dvě slova za den) že si povídám se sekačkou ... Tak jako co jiného mám dělat, tak aspoň s ní něco sem tam prohodím ... .... ... Neptejte se, občas si vážně jako debil připadám, ale... Peníze jsou potřeba :). Jak jsem zanedbaně psala předtím, ještě jeden rok (JEŠTĚ JEDEN! JEŠTĚ JEDEN!). Jasně, vím že z komára dělám velblouda, že se nic nezmění jen mě na hlavu padne o něco víc starostí, moc + to nepřinese, ale .... já se těšíííííím ...  A, aby jste věděli vy nevěřící! |
|
Sakra, já se musím pochválit, když to nikdo jiný neudělá :) Škoda že ten foťák je až tak dobrej že veme i ty částečky prachu :)...  
|
|
V sobotu jsme byly s tátou, Míšanem, dědou a mamkou-nemamkou v restauraci. Bylo to P-E-R-F-E-K-T-N-Í! Probrali jsme snad úplně všechno co šlo. Od toho jak sem jako malá ohryzávala kost od uzeného masa a naši si mě vyfotili (samozřejmě že fotka kolovala kolem stolu), až po vymýšlení nějakého vhodného nového zvířete pro mě (jsem děsnej zvířato-fil a nějaké prostě k životu potřebuju)... Taťka dostal od bráchy kočku, krásná britka a já mu jí nehorázně závidím ...
Mrkla jsem na taťku "sem říkala že jak to budeme mět nahoře spravené, tak že si chcu pořídit nějakého mazlíka ... Říkala sem doma kočku, tak to neprošlo, protože tu jsou alergičtí na chlupy ... Tak zkouším psa, to taky ne ... Rybičky nechcu, ty sou ukecané. Tak já nevím, taťko poraď". Taťka se zamyslel a říká "nedávno jsme dělali v Hradci Králové a chlap tam měl papouška ... Co kdyby sis pořídila nějakého ptáka?" a Mišan vedle mě pohotově zvednul oči od načepované Kofoly a prohodil "Však jednoho už má" ... Tele je to! ![MCj03825850000[1]](http://noobik.pise.cz/img/273027.jpg) Když jsme jeli sem a byli jsme kousek od našeho, Míšan se otočil a s hraným úsměvem spustil "Jsi doma!! Seš ráda?". Nasadil mi brouka do hlavy ... Ono ve slovech "doma" a "doma" je nehorázný rozdíl ...
Je jen jedno "doma" kde to tak prostě je.
Ať už je to místo od vás vzdálené desítky kilometrů. Když jste tam vyrůstali, ale prostě jednoho dne jste museli otočit list a udělat za vším černou, tlustou čáru a začít někdě jinde uplně na novo. Kde jsou lidi, kteří si vás váží, mají vás rádi, podpoří vás a snaží se vám jakkoliv pomoct, i kdyby to nebylo v jejich silách. Jsou tam lidé, za kterýma se vždycky strašně rádi vracíte a u kterých zapomínáte na své vlastní problémy, užíváte si každé minuty s nima, každého okamžiku kdy se společně zasmějete, kdy se obejmete a když je vám s nima strašně dobře. Jsou tam lidi, kteří vás dokáží zaujmout svím povídáním, i když celou tuhle povídku vlastně znáte na zpaměť. Když je to prostě TO místo, když jste museli odejít ale snažíte se za každou cenu se vrátit ...
To je to pravé DOMA!!
Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ... Já se tam vrátím a bude to divoký  |
 Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ... Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ... Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... |
 Stojíme opření o tabuly prodejny a naproti nám šla nějaká paní s pejskem na vodítku ... Takové malé, oprsklé to bylo ... Tak prostě čivava ... Zašly za nás, já se otočila na ní a koukala sem na toho psa ... "Takovej guláš, to není možný. No nemohla bych to mít doma, fakt že né." tak nějak jsem nadhodila když jsem viděla jak se ten pes až nepřirozeně nakrucoval ... No, ale ... Komentuju si psisko a nevšimnu si, že kolem té paní s tím psem prošel zrovna jeden náš snědší spoluobčan. Aj karamba ... Ale v tu chvíli mě to ještě nedocvaklo ... Šel kolem nás, otáčel se na mě. Byl už za náma, otáčel se zpátky. Zašel za roh a za chvíli se vracel, znovu se na mě podíval ... Chvíli mi vrtalo hlavou proč se na mě pořád otáčel. Mám kohouta? Korunu pořád přitlačenou na čele?(nápad z Red Dwarf) Nebo jak jsem ležela, rozmazala jsem si linky a mám "oči" orámované do půlky obličeje? Nebo sakra coje?! ... A pak jsem si dala dva a dva dohromady, ups ... Otočila jsem se na Ondru a jedním dechem prohodila "Ještě že tu mám takového švarného mládence, který, když by mi měla přiletět od takového cigána, tak se mě zastane a bude mi dělat štít". Ondra si mě přeměřil pohledem, pousmál se a "Mi se známe?". Obluda obludská ...
|