Ano jsem zlá, já vím ...
Jsem si toho plně vědoma že si myslíte, že tu na to kašlu.
Ano, chápu to .. Ale nekašlu, pouze a jenom nemám na počítač čas a nebojte, mě osobně to taky sere.
15. července jsem sem chtěla něco napsat. Měla jsem narozeniny a bohužel, víc než jen tu větu ( a to ještě se zpožděním) jsem nestíhala.

Prázdniny ve Zlíně byly ú-ža-sný! Maximálně jsem si odpočinula od toho všeho tady a ještě bych tam šla klidně znovu, nevadilo by mě to (taky že to mám ještě v srpnu v plánu). Byla jsem tam 3 týdny, takže to znamená 3 týdny bez počítače ... Odvykačka, pohoda - taky to někdy zkuste, Face už mám zrušený asi 3/4 roku a láčes ...

A proč sem teda nepíšu aspoň teď? Když už mi teda tá slavná dovolená skončila a já si válím šunky doma? Jo kéž by ... Druhým týdnem mi začíná brigáda a řeknu vám, že nejhorší práce jaká může být je tá, kde děláte samy, fakt! Když jste dva, tak vám ten druhej Otík do toho může aspoň kecat. Jo, vytáčí to, vadí vám to, ale přece jenom je tam nějaká tá rezerva s kým si povídat. Já dělám sama... Od 6 do 3 běhám sama po areálu firmy, když nenatírám převozné sklady tak sekám trávu, když nesekám trávu tak běhám sklad-dílny-firma-dílny-firma-sklad... Jak opica na gumičce! Ale sama!! SAMA! Skladník se mi vysmál (toho jsem si dotáhla na svojí stranu, z té tlupy starých, zarostlých chlapů si moc nevyberu, ale ten je aspoň v míře normální a dá se s ním prohodit jedno-dvě slova za den) že si povídám se sekačkou ... Tak jako co jiného mám dělat, tak aspoň s ní něco sem tam prohodím  ... .... ... Neptejte se, občas si vážně jako debil připadám, ale... Peníze jsou potřeba :). 

Jak jsem zanedbaně psala předtím, ještě jeden rok (JEŠTĚ JEDEN! JEŠTĚ JEDEN!). Jasně, vím že z komára dělám velblouda, že se nic nezmění jen mě na hlavu padne o něco víc starostí, moc + to nepřinese, ale .... já se těšíííííím ...

A, aby jste věděli vy nevěřící!
Půjdu zpátky!! Pomalu ale jistě se to všechno krásně skládá do sebe a já se s nejvěztší pravděpodobností vrátím :).
Chci slyšet famfáry! Radujte, slavte se a já nevím co ještě ... Těším se, jako malé štěně ;).

... a dupnu si xD...  

 Sakra, já se musím pochválit, když to nikdo jiný neudělá :)

Škoda že ten foťák je až tak dobrej že veme i ty částečky prachu :)... 

A skončila mi dovolená ... Víkend ve Zlíně a zase to vlilo trošku nové krve do žil ... Zvlášť když jsem tam nebyla sama a měla jsem se s kým přetahovat o peřinu a shazovat z postele ... Bože, já chci zpátky. Bylo mi tam opravdu nehorázně fain, všechny problémy sem hodila za hlavu a udělala si maximálně vydařený víkend. 

Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... 
Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ...
Já se tam vrátím a bude to divoký .

Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... 

Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ...
Jako malí se radují z prkotin ... Roztříděných lentilek podle barev kdy všechny barvy měly stejný počet ... A pak je stejně zbouchaj ...
Radují se z toho, že dostanou toho nádherného plyšáka, kterej se dá dát jako maňásek na ruku avšak za několik let ho vyhodí s tím, že už je starý, má urvaný čumák, zaštupovaný bříško a je vlastně celej ošoupanej a škaredej.
Radují se z toho, že potkali někoho, kdo se jim vážně vryl do srdce a to tak nepopsatelně hluboko, že se z tama už snad nikdy nedostane. A když ano, tak po něm zůstane hodně hluboká jizva, která bude pořád připomínat něco nebo někoho, kdo tam dřív byl ... A přece jenom, když o něj později přicházejí, je to z části jejich vina ... 

Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... 

Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ...  Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... 

Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... 

Když jsem šla ze školy se spolužákama, jeden nadhodil že si musí jít koupit sluchátka na mobil, tak ok, počkáme na něho s Ondrou před obchodem.
Stojíme opření o tabuly prodejny a naproti nám šla nějaká paní s pejskem na vodítku ... Takové malé, oprsklé to bylo ... Tak prostě čivava ... Zašly za nás, já se otočila na ní a koukala sem na toho psa ...
"Takovej guláš, to není možný. No nemohla bych to mít doma, fakt že né."
tak nějak jsem nadhodila když jsem viděla jak se ten pes až nepřirozeně nakrucoval ...  
No, ale ...
Komentuju si psisko a nevšimnu si, že kolem té paní s tím psem prošel zrovna jeden náš snědší spoluobčan. Aj karamba ... Ale v tu chvíli mě to ještě nedocvaklo ... 
Šel kolem nás, otáčel se na mě.
Byl už za náma, otáčel se zpátky.
Zašel za roh a za chvíli se vracel, znovu se na mě podíval ...
Chvíli mi vrtalo hlavou proč se na mě pořád otáčel. Mám kohouta? Korunu pořád přitlačenou na čele?(nápad z Red Dwarf) Nebo jak jsem ležela, rozmazala jsem si linky a mám "oči" orámované do půlky obličeje? Nebo sakra coje?! ... A pak jsem si dala dva a dva dohromady, ups ... 
Otočila jsem se na Ondru a jedním dechem prohodila "Ještě že tu mám takového švarného mládence, který, když by mi měla přiletět od takového cigána, tak se mě zastane a bude mi dělat štít".
Ondra si mě přeměřil pohledem, pousmál se a "Mi se známe?". Obluda obludská ... 

 A kurva daleko ...

(Ještě štěstí že víkend budu trávit s přítelem ve Zlíně ... )

Člověk si tu připadá fakt jak u dementů ...
Taky vás občas chytají ty chutě stoupnout si někomu před obličej a parádně se mu vysmát? 
Ale je to, sakra, lákavý :)

Aoyte děcka, tak co, jak se Vám beze mě hospodaří? Je mi jasný že dobře ale ... Máte mě tady zpět! A co je nového?
Zlepšila jsem si průměr snad ve všech předmětech, občas si o tom něco přečtu a v té hlavě to prostě zůstane. Není to potom tak těžké jak se zdá ...
Pokoj je pořád se statusem "rozestavený", tudíš, bydlet se v něm ještě nedá, ale užuž to bude ...
Mám toho nejlepšího chlapa na světě, ale to není žádná novinka přece, to už všichni víme!
---
No.1
Když se poohlídnu za dnešním dnem, co se všechno dělo a nedělo, musím se nad jednou věcí zastavit ... Ano, dneska byl snad nejlepší den v  minulých 6-ti měsících, ale to je jedno ... Tak nějak jsem si ujasnila že si každý hrabe jen na svojem písečku a jen pro své pohodlí ... Je to hnusné! Hnusné, odporné, protivné a sobecké! Hrabat si jen pro to, aby mě bylo líp, abych se já měla líp než ostatní ... Ano, znovu, je to hnus ... Většinou, co jsem mohla projít situacema, šlo o týmové jednání ... "Jeden za všechny, všichni za jednoho!". Jasně, někdy se našla nějaká tá černá ovce, která měla potřebu vystoupit z davu ... A jak mě to jde proti srsti ... Nesnáším sobeckost! ... 

No.2
Mám kamarádku, podle nich je "nemocná" ... Vystřídala už několik doktorů a poslední doktorka jí předepsala prášky, Adjuvin ... Brala je jednou denně, měly nějakých 50mg té "látky" ... Po minulé návštěve se mi svěřovala ... Když jsem došla ráno do šatny, seděla na zemi, opřená o radiátor a škrábala si nehty ... Když jsem jí pozdravila, zvedla oči od červených, doškrábaných konečků prstů, pousmála se na mě a suše prohodila "zvýšila mi dávku"  ... Jakmile jsem vytáhla sluchátka a podívala se na ní, šlo vidět že má zvětšené zorničky (v naprosto osvětlené místnosti) a oči jí těkaly pořád někdě jakoby skrz mě ...

"Na kolik..."
"100mg dvakrát za den"
....
"A bereš je?"
"Mamka říkala že je brát nemusím, pokud nechci, ale ..."
Občas jí i lituju ... Když jí sleduju, pořád je nervózní ... Musí něco dělat s rukama, nohama, prstýnkem nebo řetízkem. Někdy po někom vystartuje, ale chvíli na to jde vidět že jí to žere ... Nikdy taková nebyla ... 
 

Prostě jsem si tuhle písničku oblíbila. 
"Our hero, our hero, claims a warrior's heart
I tell you, I tell you, the Dragonborn comes
With a Voice wielding power of the ancient Nord art
Believe, believe, the Dragonborn comes"
Vždyť ona má tak nádherný hlas a celkově je to šikovná ženská ... 
A tá hra taky stojí za to ... 

Sakra, ... Skoro dospělému člověku (né možná papírově, ale podle některých známích už ano) přece nemusí ostatní lozit pořád kolem prdele, ne?
Tak sakra trošku soukromí!

Nejsem malé děcko, které nerozezná rozdíl od modré kostičky a zeleného kolečka ... Zas tak blbá jak vypadám nejsem a prostě chci aby se semnou jednalo tak jak by se mělo k člověku v mém věku ... 

Co bytelně nesnáším? Když mě někdo srovnává s někým dalším. V čemkoliv ... "Hele, jaktože XY má lepší známky jak ty?!" ... "Dostala jsem 1 a XY za 5" "mě nezajímá XY mě zajímáš ty!" ... "Vidíš jí? Tá je k smíchu ... ... ... ale vypadáte podobně" a tak dále. Každej je nějakej, nikdo, NIKDO nikdy nebyl, není a ani nebude dokonalý. Každý má svoje chyby, všichni to říkaj, ale proč to ostatním pořád předhazujete? ... 

A nakonec ... Opravdu nejsem někdo, kdo potřebuje imrvére dohled ... Ne, nejsem nemocná ... Né, neseknu sebou někde na chodníku a nezačnu si kousat ruku ... Ne, nechytám záchvaty že bych si doma propíchla srdce vidličkou ... Nebo aspoň o tom nevím ... Proto nemusím být pořád všem na očích a na příjmu na telefonu ... Viz. opět Tak sakra trošku soukromí!

Sakra! Těším se až budu mít vlastní pokoj, s vlastní postelí a vlastním kobercem před postelí .... Proč? Jelikož naše patro v baráku je stále ve fázi oprav, tak jsme namačkaní 4 lidi v jedné místnosti. Krása ... Nádhera ... A na mě se sestrou vyšlo že budem spát na patrovce (což je docela logické, když není místo). Nic neříkám, vždycky sem chtěla patrovou postel a spát nahoře. Říkala jsem si že to bude pecka, spát víc než půl metru nad zemí ... Jelikož ségra spí dole a sem tam steče z postele, tak na zemi před postelí je madračka z děcké postílky, kdyby přece jenom spadla, tak ať to tak nežuchne a nepřizabije se ... 

Vždycky malé nějak vysí z postele ruka, noha nebo hlava, ale nějak jí zpravíme aby nespadla. No ... ať to nezakecám ... Dneska v dílnách sem si sedla před stůl mistrové a čekala jsem než mistr bude mít čas. Mistrová zvedla hlavu od papírů a hned se zajímala: 

"Co se děje, Nikčo?"
"Co, co?"
"No že jsi sem tak dopadla, sedíš tu jak tělo bez duše a ..." a sjela očima na moji modřinu, velkou asi jako dvakrát velká padesáti koruna, kousek pod ramenem. 
"Jo, tá modřina na ruce ... Víte .. Emmm ... Máme dvoupatrovku a já spím nahoře ... No a dole na zemi máme takovou madračku, kdyby náhodou sestra spadla dolů, tak ať se moc netřískne ... No ... A já z tý postele v noci sletěla." 

A Mistrová měla co dělat aby to nějak rozdýchala. Víceméně to vtipný je ... Ale vážně vypadám  jak dítě z bité rodiny. A tá modřina né a né zmizet... A ještě jak se paní mistrová začla smát, no .. Znáte ten pocit, že víte, že do 2 sekund se začnete šíleně červenat ... Že víte, že pomalu chytáte barvu podobnou rakovy ... A že víte, že vám najednou děsně hoří líčka a ani kdyby jste narvaly hlavu do lavóru plného kostek ledu a ledové vody, tak by vás to neochladilo? Vítejte v mém světě ...