|
V sobotu jsme byly s tátou, Míšanem, dědou a mamkou-nemamkou v restauraci. Bylo to P-E-R-F-E-K-T-N-Í! Probrali jsme snad úplně všechno co šlo. Od toho jak sem jako malá ohryzávala kost od uzeného masa a naši si mě vyfotili (samozřejmě že fotka kolovala kolem stolu), až po vymýšlení nějakého vhodného nového zvířete pro mě (jsem děsnej zvířato-fil a nějaké prostě k životu potřebuju)... Taťka dostal od bráchy kočku, krásná britka a já mu jí nehorázně závidím ...
Mrkla jsem na taťku "sem říkala že jak to budeme mět nahoře spravené, tak že si chcu pořídit nějakého mazlíka ... Říkala sem doma kočku, tak to neprošlo, protože tu jsou alergičtí na chlupy ... Tak zkouším psa, to taky ne ... Rybičky nechcu, ty sou ukecané. Tak já nevím, taťko poraď". Taťka se zamyslel a říká "nedávno jsme dělali v Hradci Králové a chlap tam měl papouška ... Co kdyby sis pořídila nějakého ptáka?" a Mišan vedle mě pohotově zvednul oči od načepované Kofoly a prohodil "Však jednoho už má" ... Tele je to! ![MCj03825850000[1]](http://noobik.pise.cz/img/273027.jpg) Když jsme jeli sem a byli jsme kousek od našeho, Míšan se otočil a s hraným úsměvem spustil "Jsi doma!! Seš ráda?". Nasadil mi brouka do hlavy ... Ono ve slovech "doma" a "doma" je nehorázný rozdíl ...
Je jen jedno "doma" kde to tak prostě je.
Ať už je to místo od vás vzdálené desítky kilometrů. Když jste tam vyrůstali, ale prostě jednoho dne jste museli otočit list a udělat za vším černou, tlustou čáru a začít někdě jinde uplně na novo. Kde jsou lidi, kteří si vás váží, mají vás rádi, podpoří vás a snaží se vám jakkoliv pomoct, i kdyby to nebylo v jejich silách. Jsou tam lidé, za kterýma se vždycky strašně rádi vracíte a u kterých zapomínáte na své vlastní problémy, užíváte si každé minuty s nima, každého okamžiku kdy se společně zasmějete, kdy se obejmete a když je vám s nima strašně dobře. Jsou tam lidi, kteří vás dokáží zaujmout svím povídáním, i když celou tuhle povídku vlastně znáte na zpaměť. Když je to prostě TO místo, když jste museli odejít ale snažíte se za každou cenu se vrátit ...
To je to pravé DOMA!!
Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ... Já se tam vrátím a bude to divoký  |
 Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ... Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ... Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... |
 Stojíme opření o tabuly prodejny a naproti nám šla nějaká paní s pejskem na vodítku ... Takové malé, oprsklé to bylo ... Tak prostě čivava ... Zašly za nás, já se otočila na ní a koukala sem na toho psa ... "Takovej guláš, to není možný. No nemohla bych to mít doma, fakt že né." tak nějak jsem nadhodila když jsem viděla jak se ten pes až nepřirozeně nakrucoval ... No, ale ... Komentuju si psisko a nevšimnu si, že kolem té paní s tím psem prošel zrovna jeden náš snědší spoluobčan. Aj karamba ... Ale v tu chvíli mě to ještě nedocvaklo ... Šel kolem nás, otáčel se na mě. Byl už za náma, otáčel se zpátky. Zašel za roh a za chvíli se vracel, znovu se na mě podíval ... Chvíli mi vrtalo hlavou proč se na mě pořád otáčel. Mám kohouta? Korunu pořád přitlačenou na čele?(nápad z Red Dwarf) Nebo jak jsem ležela, rozmazala jsem si linky a mám "oči" orámované do půlky obličeje? Nebo sakra coje?! ... A pak jsem si dala dva a dva dohromady, ups ... Otočila jsem se na Ondru a jedním dechem prohodila "Ještě že tu mám takového švarného mládence, který, když by mi měla přiletět od takového cigána, tak se mě zastane a bude mi dělat štít". Ondra si mě přeměřil pohledem, pousmál se a "Mi se známe?". Obluda obludská ...
|
 Tak sakra trošku soukromí! Nejsem malé děcko, které nerozezná rozdíl od modré kostičky a zeleného kolečka ... Zas tak blbá jak vypadám nejsem a prostě chci aby se semnou jednalo tak jak by se mělo k člověku v mém věku ... Co bytelně nesnáším? Když mě někdo srovnává s někým dalším. V čemkoliv ... "Hele, jaktože XY má lepší známky jak ty?!" ... "Dostala jsem 1 a XY za 5" "mě nezajímá XY mě zajímáš ty!" ... "Vidíš jí? Tá je k smíchu ... ... ... ale vypadáte podobně" a tak dále. Každej je nějakej, nikdo, NIKDO nikdy nebyl, není a ani nebude dokonalý. Každý má svoje chyby, všichni to říkaj, ale proč to ostatním pořád předhazujete? ... A nakonec ... Opravdu nejsem někdo, kdo potřebuje imrvére dohled ... Ne, nejsem nemocná ... Né, neseknu sebou někde na chodníku a nezačnu si kousat ruku ... Ne, nechytám záchvaty že bych si doma propíchla srdce vidličkou ... Nebo aspoň o tom nevím ... Proto nemusím být pořád všem na očích a na příjmu na telefonu ... Viz. opět Tak sakra trošku soukromí! |
|
|
|
Nevěřili by jste jak mě bolí ruce. Celý den jsem brousila stěny v pokoji a nosila kýble s rozlámaným betonem. Ale jsem spokojená, protože se to konečně pohlo! Jasné, do konce roku to nestihneme, ale doufám, že do konce školního roku budeme bydlet ve svojem  A už mám vlasy po lopatky, heč! Ostříhala bych to? Vubec!! Sice jsem prohlásila že si nechám udělat podhol (mít rovné vlasy, proč by ne Dojdu do prváku, mám červené vlasy. Měsíc na to je má ona ze světle hnědé na červenou. V pohodě, líbí se jí to, chce to tak nosit, tak proč né ... Dojdu do druháku, obarvím si vlasy na tmavě hnědou. Cca 3 dny po tom, co si je obarvím já, dojde ona s tou samou barvou, od té samé značky. V pohodě ... Tak se jí hnědá začla líbit, tak co z toho budu dělat nějaký dilema, šak co ... Začnu nosit ofinu, chvíli jí nosím, pak mě to odroste, takže to nosím na bok a bum, ona má taky ofinu Zjistila jsem, že většina lidí které znám, nesdílí můj smysl pro humor. Můžu vám říct že o hodně přicházejí. Černý humor vládne světu a dokáže nejvíc pobavit No, fajn, takže sem se zase vykecala z blbostí které nikoho nezajímají, ale co, někomu to musím nacpat, ne? A blíží se Vánoce ... Ups! ... Já na dárcích zatím utratila necelých 1 500,- ... A ještě to není pro všechny ... Letos to asi nechám na Ježíškovy a já se na to vykašlu ...
|
|
Asi vykoupím IKEU Ve škole nám probíhaly inovace (nové okna, parapety, žaluzie, malíři tam šaškovaly na štaflích a další firma se snažila školu zateplit). Nevěřili by jste kolik tam bylo bo*delu! S Bau (na štaflích →) jsem byly pořád u stropu a umývaly ze světel 5-ti centimetrovou vrstvu prachu ... A né že by si to pánové uklidili samy ... To opravdu nehrozí ... Nejvíc mě ale naštvalo, když sem si nachystala kýbl abych si umyla svou část dílen ... Já si to tam krásně pucuju, je to už skoro uplně čisté, bez šmouhy. Já sem ráda jak malý dítě, vezmu kýbl, jdu ho vylít do odpadu a ... ti cápci si znovu dojdou z druhé místnosti (kde místo podlahy byla kopa prachu) jenom proto, aby se ujistili jestli tam náhodou nenechaly šroubovák ...Takže mi pošmatlali všechno umyté... No nepřetáhly by jste je tou mokrou hadrou po úsměvu?! Musela jsem se sama sobě smát. Zjistila jsem, že mi stačí ke štěstí opravdu málo. Přesněji, čechrat přítely vlasy před Hypernovou. Nevím co mě dělalo větší radost, jestli to, že on si je hnedka znovu ulízal zpátky (spolu s mrčením) na to, jak to nosí. Nebo to, jak se na mě skrz to hnízdo koukal a cukaly mu koutky. |
