A skončila mi dovolená ... Víkend ve Zlíně a zase to vlilo trošku nové krve do žil ... Zvlášť když jsem tam nebyla sama a měla jsem se s kým přetahovat o peřinu a shazovat z postele ... Bože, já chci zpátky. Bylo mi tam opravdu nehorázně fain, všechny problémy sem hodila za hlavu a udělala si maximálně vydařený víkend. 

Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... 
Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ...
Já se tam vrátím a bude to divoký .

Teprve až když něco ztratíme, zjistíme jakou to mělo hodnotu. Ono v tom vážně něco bude. Nemám v plánu tady rozdávat právoplatný rozumy o tom, jak si každej má sáhnout na dno svého svědomí a vědomí a uvědomit si, jak se chová, co dělá a nedělá. Né, o tom psát nechci ... 

Chci psát o tom, že lidi jsou zvláštní bytosti ...
Jako malí se radují z prkotin ... Roztříděných lentilek podle barev kdy všechny barvy měly stejný počet ... A pak je stejně zbouchaj ...
Radují se z toho, že dostanou toho nádherného plyšáka, kterej se dá dát jako maňásek na ruku avšak za několik let ho vyhodí s tím, že už je starý, má urvaný čumák, zaštupovaný bříško a je vlastně celej ošoupanej a škaredej.
Radují se z toho, že potkali někoho, kdo se jim vážně vryl do srdce a to tak nepopsatelně hluboko, že se z tama už snad nikdy nedostane. A když ano, tak po něm zůstane hodně hluboká jizva, která bude pořád připomínat něco nebo někoho, kdo tam dřív byl ... A přece jenom, když o něj později přicházejí, je to z části jejich vina ... 

Lidi, probuďte se :). Máte všechno co můžete mít (teď nemyslím tu finanční stránku). Máte svou rodinu, která vás miluje a zastane se vás, alespoň jeden člen z ní, perfektní přátele, na které se můžete v nejhorším spolehnout, úžasnou budoucnost i když nemusíte být vždycky ředitel EONu ... Ano, dennodenně můžete chodit domů z práce ztrhaní, unavení a zmožení. Ale vždycky, když otevřete ty dveře domů tak na vás někdo čeká ... Je jedno kdo ... Ať už partner, dítě a nebo vlastně jen mrouskající se kočka ... Je to úžasný pocit když tu pro někoho jste .. A když je tu někdo pro vás ... 

Tak proč si dobrovolně šlapete po štěstí? Proč předtím, než cokoliv řeknete - nepřemýšlíte? Pro vás je to možná jen jedno, dvě slova ... Ulevení vlastního pocitu. Už jste to prostě "museli" říct ... ale ...  Pro toho, na koho to bylo adresováno je to probrečená noc, rozkousané rty z nervů a nepočitatelně výčitek ... Řeknete to teď, protože to prostě musíte říct ... Ale potom vám vše docvakne .. Řeknete si že to toho dotyčného mohlo "bolet", opravdu hodně "bolet" a jdete se omluvit ... 

Slova někdo bolí mnohem víc než rána pěstí ... 

Když jsem šla ze školy se spolužákama, jeden nadhodil že si musí jít koupit sluchátka na mobil, tak ok, počkáme na něho s Ondrou před obchodem.
Stojíme opření o tabuly prodejny a naproti nám šla nějaká paní s pejskem na vodítku ... Takové malé, oprsklé to bylo ... Tak prostě čivava ... Zašly za nás, já se otočila na ní a koukala sem na toho psa ...
"Takovej guláš, to není možný. No nemohla bych to mít doma, fakt že né."
tak nějak jsem nadhodila když jsem viděla jak se ten pes až nepřirozeně nakrucoval ...  
No, ale ...
Komentuju si psisko a nevšimnu si, že kolem té paní s tím psem prošel zrovna jeden náš snědší spoluobčan. Aj karamba ... Ale v tu chvíli mě to ještě nedocvaklo ... 
Šel kolem nás, otáčel se na mě.
Byl už za náma, otáčel se zpátky.
Zašel za roh a za chvíli se vracel, znovu se na mě podíval ...
Chvíli mi vrtalo hlavou proč se na mě pořád otáčel. Mám kohouta? Korunu pořád přitlačenou na čele?(nápad z Red Dwarf) Nebo jak jsem ležela, rozmazala jsem si linky a mám "oči" orámované do půlky obličeje? Nebo sakra coje?! ... A pak jsem si dala dva a dva dohromady, ups ... 
Otočila jsem se na Ondru a jedním dechem prohodila "Ještě že tu mám takového švarného mládence, který, když by mi měla přiletět od takového cigána, tak se mě zastane a bude mi dělat štít".
Ondra si mě přeměřil pohledem, pousmál se a "Mi se známe?". Obluda obludská ... 

 A kurva daleko ...

(Ještě štěstí že víkend budu trávit s přítelem ve Zlíně ... )

Člověk si tu připadá fakt jak u dementů ...
Taky vás občas chytají ty chutě stoupnout si někomu před obličej a parádně se mu vysmát? 
Ale je to, sakra, lákavý :)

Aoyte děcka, tak co, jak se Vám beze mě hospodaří? Je mi jasný že dobře ale ... Máte mě tady zpět! A co je nového?
Zlepšila jsem si průměr snad ve všech předmětech, občas si o tom něco přečtu a v té hlavě to prostě zůstane. Není to potom tak těžké jak se zdá ...
Pokoj je pořád se statusem "rozestavený", tudíš, bydlet se v něm ještě nedá, ale užuž to bude ...
Mám toho nejlepšího chlapa na světě, ale to není žádná novinka přece, to už všichni víme!
---
No.1
Když se poohlídnu za dnešním dnem, co se všechno dělo a nedělo, musím se nad jednou věcí zastavit ... Ano, dneska byl snad nejlepší den v  minulých 6-ti měsících, ale to je jedno ... Tak nějak jsem si ujasnila že si každý hrabe jen na svojem písečku a jen pro své pohodlí ... Je to hnusné! Hnusné, odporné, protivné a sobecké! Hrabat si jen pro to, aby mě bylo líp, abych se já měla líp než ostatní ... Ano, znovu, je to hnus ... Většinou, co jsem mohla projít situacema, šlo o týmové jednání ... "Jeden za všechny, všichni za jednoho!". Jasně, někdy se našla nějaká tá černá ovce, která měla potřebu vystoupit z davu ... A jak mě to jde proti srsti ... Nesnáším sobeckost! ... 

No.2
Mám kamarádku, podle nich je "nemocná" ... Vystřídala už několik doktorů a poslední doktorka jí předepsala prášky, Adjuvin ... Brala je jednou denně, měly nějakých 50mg té "látky" ... Po minulé návštěve se mi svěřovala ... Když jsem došla ráno do šatny, seděla na zemi, opřená o radiátor a škrábala si nehty ... Když jsem jí pozdravila, zvedla oči od červených, doškrábaných konečků prstů, pousmála se na mě a suše prohodila "zvýšila mi dávku"  ... Jakmile jsem vytáhla sluchátka a podívala se na ní, šlo vidět že má zvětšené zorničky (v naprosto osvětlené místnosti) a oči jí těkaly pořád někdě jakoby skrz mě ...

"Na kolik..."
"100mg dvakrát za den"
....
"A bereš je?"
"Mamka říkala že je brát nemusím, pokud nechci, ale ..."
Občas jí i lituju ... Když jí sleduju, pořád je nervózní ... Musí něco dělat s rukama, nohama, prstýnkem nebo řetízkem. Někdy po někom vystartuje, ale chvíli na to jde vidět že jí to žere ... Nikdy taková nebyla ... 
 

Prostě jsem si tuhle písničku oblíbila. 
"Our hero, our hero, claims a warrior's heart
I tell you, I tell you, the Dragonborn comes
With a Voice wielding power of the ancient Nord art
Believe, believe, the Dragonborn comes"
Vždyť ona má tak nádherný hlas a celkově je to šikovná ženská ... 
A tá hra taky stojí za to ... 

Sakra, ... Skoro dospělému člověku (né možná papírově, ale podle některých známích už ano) přece nemusí ostatní lozit pořád kolem prdele, ne?
Tak sakra trošku soukromí!

Nejsem malé děcko, které nerozezná rozdíl od modré kostičky a zeleného kolečka ... Zas tak blbá jak vypadám nejsem a prostě chci aby se semnou jednalo tak jak by se mělo k člověku v mém věku ... 

Co bytelně nesnáším? Když mě někdo srovnává s někým dalším. V čemkoliv ... "Hele, jaktože XY má lepší známky jak ty?!" ... "Dostala jsem 1 a XY za 5" "mě nezajímá XY mě zajímáš ty!" ... "Vidíš jí? Tá je k smíchu ... ... ... ale vypadáte podobně" a tak dále. Každej je nějakej, nikdo, NIKDO nikdy nebyl, není a ani nebude dokonalý. Každý má svoje chyby, všichni to říkaj, ale proč to ostatním pořád předhazujete? ... 

A nakonec ... Opravdu nejsem někdo, kdo potřebuje imrvére dohled ... Ne, nejsem nemocná ... Né, neseknu sebou někde na chodníku a nezačnu si kousat ruku ... Ne, nechytám záchvaty že bych si doma propíchla srdce vidličkou ... Nebo aspoň o tom nevím ... Proto nemusím být pořád všem na očích a na příjmu na telefonu ... Viz. opět Tak sakra trošku soukromí!

Sakra! Těším se až budu mít vlastní pokoj, s vlastní postelí a vlastním kobercem před postelí .... Proč? Jelikož naše patro v baráku je stále ve fázi oprav, tak jsme namačkaní 4 lidi v jedné místnosti. Krása ... Nádhera ... A na mě se sestrou vyšlo že budem spát na patrovce (což je docela logické, když není místo). Nic neříkám, vždycky sem chtěla patrovou postel a spát nahoře. Říkala jsem si že to bude pecka, spát víc než půl metru nad zemí ... Jelikož ségra spí dole a sem tam steče z postele, tak na zemi před postelí je madračka z děcké postílky, kdyby přece jenom spadla, tak ať to tak nežuchne a nepřizabije se ... 

Vždycky malé nějak vysí z postele ruka, noha nebo hlava, ale nějak jí zpravíme aby nespadla. No ... ať to nezakecám ... Dneska v dílnách sem si sedla před stůl mistrové a čekala jsem než mistr bude mít čas. Mistrová zvedla hlavu od papírů a hned se zajímala: 

"Co se děje, Nikčo?"
"Co, co?"
"No že jsi sem tak dopadla, sedíš tu jak tělo bez duše a ..." a sjela očima na moji modřinu, velkou asi jako dvakrát velká padesáti koruna, kousek pod ramenem. 
"Jo, tá modřina na ruce ... Víte .. Emmm ... Máme dvoupatrovku a já spím nahoře ... No a dole na zemi máme takovou madračku, kdyby náhodou sestra spadla dolů, tak ať se moc netřískne ... No ... A já z tý postele v noci sletěla." 

A Mistrová měla co dělat aby to nějak rozdýchala. Víceméně to vtipný je ... Ale vážně vypadám  jak dítě z bité rodiny. A tá modřina né a né zmizet... A ještě jak se paní mistrová začla smát, no .. Znáte ten pocit, že víte, že do 2 sekund se začnete šíleně červenat ... Že víte, že pomalu chytáte barvu podobnou rakovy ... A že víte, že vám najednou děsně hoří líčka a ani kdyby jste narvaly hlavu do lavóru plného kostek ledu a ledové vody, tak by vás to neochladilo? Vítejte v mém světě ...  

Vánoce ... Silvestr ... Už je to konečně pryč. Letos jsem to blahopřání do nového roku nechala na ostatních, mě se do toho nějak extra nechtělo a stejně je toho už tolik, že to každému druhému už spíš leze na nervy, než že je za to rád. Jak vám dopadl Silvestr? Já

Prosím! Prosím! Prosím! Prosím a prosím! Chci se tam podívat ... Podívat a rovnou tam zůstat. Ze začátku třeba jen na velké prázdniny, pak se klidně i stěhovat ... Já chci do Anglie! A muž půjde semnou! Budeme mít pěknou, menší dřevostavbu s velkou zahradou a budeme spokojení. ... ... Holka ty seš blbá .

Nevěřili by jste jak mě bolí ruce. Celý den jsem brousila stěny v pokoji a nosila kýble s rozlámaným betonem. Ale jsem spokojená, protože se to konečně pohlo! Jasné, do konce roku to nestihneme, ale doufám, že do konce školního roku budeme bydlet ve svojem . A na léto si musím najít nějakou pořádnou brigádu, tak kdyby jste někdo o něčem věděli, ozvěte se, budu jen ráda . 

A už mám vlasy po lopatky, heč! Ostříhala bych to? Vubec!! Sice jsem prohlásila že si nechám udělat podhol (mít rovné vlasy, proč by ne ), ale ne. Jen ... jedna slečna ... vytočila mě ... proč?
Dojdu do prváku, mám červené vlasy. Měsíc na to je má ona ze světle hnědé na červenou. V pohodě, líbí se jí to, chce to tak nosit, tak proč né ...
Dojdu do druháku, obarvím si vlasy na tmavě hnědou. Cca 3 dny po tom, co si je obarvím já, dojde ona s tou samou barvou, od té samé značky. V pohodě ...  Tak se jí hnědá začla líbit, tak co z toho budu dělat nějaký dilema, šak co ...
Začnu nosit ofinu, chvíli jí nosím, pak mě to odroste, takže to nosím na bok a bum, ona má taky ofinu . Tak sem říkala dojdu s platinovou blond a nebo si hodím podhol a jestli dojde i s tím, tak se na to rovnou vykašlu.

Zjistila jsem, že většina lidí které znám, nesdílí můj smysl pro humor. Můžu vám říct že o hodně přicházejí. Černý humor vládne světu a dokáže nejvíc pobavit .

No, fajn, takže sem se zase vykecala z blbostí které nikoho nezajímají, ale co, někomu to musím nacpat, ne? A blíží se Vánoce ... Ups! ... Já na dárcích zatím utratila necelých 1 500,- ... A ještě to není pro všechny ... Letos to asi nechám na Ježíškovy a já se na to vykašlu ... 

Pepíček rozbalí všechny dárky, zamyslí se a jde za rodiči.
Pepiček: Všechny ty dárky mi přinesl Ježíšek?
Rodiče: Ano, samozřejmě.
Pepiček: Takže vy dva jste se na mě úplně vysrali...

Začíná se mě formovat pokoj. Vážně! Konečně! Momentálně se mi dodělávají podlahy (ano, nějak budu muset přežít že zdi jsou z hladké dřevotřísky (ale pozor, z docela fešné hladké dřevotřísky!) a na zemi bude nějaká ujetá guma). Hned jak se přestane dělat na mém pokoji, půjde se na kuchyň a obývák (a ségřin pokoj bude jako poslední, muah!!) ... Jo, mě vážně stačí málo ke štěstí. 

Asi vykoupím IKEU . Totiž, měla jsem za to, že je to obchod pro zazobance navíc s docela nevkusným nábytkem. Když jsem tak poslouchala ve třídě spolužačky, jak se baví o tom, že z IKEY mají dokonce i bonbony, nějak mě to nedalo a musela sem se na netu podívat co tam vlastně mají a za jaké ceny. Řeknu vám, musím si lištit. Brouzdala sem po jejich webovkách a nasbírala jsem si celý pokoj. A světe div se, do 6 000,- ho budu mít (potřebuju našetřit už jenom asi tisícovku, nebo dvě. Jen zatím není kam ten nábytek dát, tak peníze leží v pokladničce a čeká se na vhodnou chvíli kdy se vydáme do Ovy a vykoupíme polovinu Avionu).  Navíc, nevěřily by jste jak se těším na to, až to budu všechno smontovávat až to budu mít. Sem strašná hračička na tohle .

Ve škole nám probíhaly inovace (nové okna, parapety, žaluzie, malíři tam šaškovaly na štaflích a další firma se snažila školu zateplit). Nevěřili by jste kolik tam bylo bo*delu! S Bau (na štaflích →) jsem byly pořád u stropu a umývaly ze světel 5-ti centimetrovou vrstvu prachu ... A né že by si to pánové uklidili samy ... To opravdu nehrozí ... Nejvíc mě ale naštvalo, když sem si nachystala kýbl abych si umyla svou část dílen ... Já si to tam krásně pucuju, je to už skoro uplně čisté, bez šmouhy. Já sem ráda jak malý dítě, vezmu kýbl, jdu ho vylít do odpadu a ... ti cápci si znovu dojdou z druhé místnosti (kde místo podlahy byla kopa prachu) jenom proto, aby se ujistili jestli tam náhodou nenechaly šroubovák ...Takže mi pošmatlali všechno umyté...  No nepřetáhly by jste je tou mokrou hadrou po úsměvu?!

Musela jsem se sama sobě smát. Zjistila jsem, že mi stačí ke štěstí opravdu málo. Přesněji, čechrat přítely vlasy před Hypernovou. Nevím co mě dělalo větší radost, jestli to, že on si je hnedka znovu ulízal zpátky (spolu s mrčením) na to, jak to nosí. Nebo to, jak se na mě skrz to hnízdo koukal a cukaly mu koutky.