... říkat promiň, byla to moje chyba! Je těžké přiznat někomu že to, co se mezi vámi stalo, byla vaše a né jeho chyba (nebo alespoň z části i vaše). Je to jen jedno slovo, ale když ho řeknete, hned Vám bude líp.
... přiznat pravdu! Né vždycky to, co řeknete je pravda ... A vy to často víte ... Víte, že jste se spletli, ale něco vám říká že přiznat se by byla potupa. Naopak. Řekněte to! Naučte se říkat "Jo, máš pravdu"!.
... promíjet! Všichni jsme jenom lidi a každý chybuje... Neodsuzujte ostatní jen kvůli jednomu špatnému kroku vedle.
... neodsuzovat! Že vidíte holku, která má boky a bříško? Že vidíte kluka, který má dredy do půlky zad? Že vidíte někoho obézního? Někoho, kdo má osypanou celou tvář pupínkama? Neodsuzujte! Vidíte jen člověka jako schránku, ale jeho povahu a chování nevidíte. Nemůžete vědět, že ten "tlustý" pán je nemocný, že ten kluk s dredama je inteligentní a hravě by vás strčil do kapsy.
... nevysmívat se! Otevřete oči! ... Myslíte jen na svoje postavení v kolektivu, ve společnosti a tak nějaký "nevinný" vtípek na adresu té tlusté holky tam vpravo neuškodí nikomu a aspoň se trošku zasmějete. Myslíte? Vážně? Tá holka si prošla taky svím, myslíte si že vás neslyší jak se jí smějete, ale vy nevíte, že ona je tá, která má v hlavě toho malého broučka který jí pořád našeptává a nahlodává její psychiku. Snaží se být stejně krásná jako to stádo ovcí s dlouhými blond vlasy, hubenýma, dlouhýma nohama a plochým bříškem... Nevíte, že každý večer brečí před zrcadlem a nenávidí se za to jak vypadá ... Vy nevidíte že přestává jíst, vyhazuje jídlo ... Že je posedlá váhou, kalorickýma tabulkama ... Že nemůže sníst malou kostku čokolády, protože pro ní je jedna kostička jen jako další nadávka a výsměch ... Nevíte, že zachází do extrémů a nechává se zatahovat do drog ... Tráva, ... Piko, ... Nevíte, že končí jako troska na ulici, které zbývá jen několik málo let ... To všechno jen proto, že chce být krásná a už nechce slyšet ten výsměch ... Ještě pořád se smějete?
... nešikanovat! Vybíjet si své nedostatky na ostatních? To, že vy nejste perfektní vám nedává tu moc vybíjet si to na někom slabším! Že vy jste ti lůzři neznamená, že za to můžou ostatní. Nechovejme se jako špína, začněme se chovat jako lidi. Všichni jsou si rovnocenní. Nikdo není míň, nikdo není víc... 

Že ty máš peníze a kupuješ jenom ve značkových obchodech a ona kupuje u vietnamců někde na tržnici?
Že ty hulíš a jsi machr, ale ona sedí u stolu a nemluví?
Že ty hážeš ramenama, ale ona jde podél zdí?
Že ty raděj chodíš za školu dát si pořádnýho špeka, ale ona jde do školy aby něco věděla?
To z tebe dělá něco víc? To z tebe dělá někoho lepšího?

 

Když už Tě něco nasere tak si představ, že jsi kuře a kuře takové problémy nemá...je krásné být malý žlutý mít zobáček a pípat...

Po dlouhé době opět zde ... Ano, slyším dobře? Aplaus? Je na správném místě. Né, teď vážně. Čas není, jednu dobu nebyl ani PC (odešel harddisk, budiž mu země lehká). Teď ho znovu rozjíždím a tahám si sem blbosti, které mi 80GB dovolí (málo, hodně málo). 
Mé prvotní nadšení z povinné školní četby hodně rychle vyprachalo, když nám učitelka řekla, že "koketuje s myšlenkou, že pro náš ročník vyhodí K.Čapka s R.U.R. a Válku s mloky a dá tam něco od Kafky" a já se zrovna na tyhle dvě knížky docela těšila .... Ještě že Máj mi zůstává. Když jsme tak u školy, zjístila jsem, že dávám čím dál větší pozor. Pro mě je to prostě divný. Nezvyk! Dělala jsem vždycky bordel, házela papírky, zapojovala se do války s flustačkou, dělala letadla z papíru, házela papírový bomby, ťukala sousedce na rameno, škrábala do lavice kružítkem obrázky nebo jen popisovala lihovkou .. A já teď dávám pozor. Erupce na Slunci, volejte záchranku ... 

Stává se ze mě knížko-fil ... Jelikož jsem od úterý nemocná (chřipka mě sklátila, sviňa jedna) tak sem si pučila přítelův notebook a stáhla si pár knížek do mobilu. Pche, k čemu čtečku knížek když mám svojeho Samsunga. Dřív jsem taky četla, občas jednu knížku a táhlo se to jako smrad... Ale teď jsem za tu dobu co jsem nemocná splácla snad 5 knížek ... Olalá, další důvod pro záchranku. 

"V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr. "Udělej to," zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz. Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu. "Udělej to," zopakuje Jeanine naléhavěji. "Zastřel je, nebo tě zabiju." Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. "Do toho, Tris," řekne mírně. "Chápu to. Je to v pořádku." Pálí mě oči. "Ne," zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou. "Dávám ti deset vteřin!" zaječí na mě žena. "Deset! Devět!" Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil. "Tris," řekne. "Nemáš jinou možnost." "Osm!" "Tris," zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. "Máme tě rádi." "Sedm!" "Drž hubu!" zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace. "Šest!" Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže. "Pět!" Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život. "Čtyři! Tři!" Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. "Dva!" Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně. Zastřel mé místo nich,  "Jedna!" Zaslechnu cvaknutí a ránu."

Vrrrrrr, to příjemné mrazení v zádech když si to zase čtu ... Že jsem na tyhle knížky nepřišla dřív, sakra. Ležela bych v nich od rána do noci a až bych přečetla poslední slovo příběhu, knížku bych schovala a dostávala se do hlavy hrdinky. 

Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!

Nádherné tělo, chůze jak dáma, škoda, že místo mozku je jen ta sláma.

Léto ... Chci léto ... Motýly,  ptáčky, otravné mouchy, vosy, včely, sršně a komáry. Všechen ten děsně otravný hmyz který vám začně tlapkat přes obličej když si lehnete do trávy ...Nebo aspoň teplo, tak 20 stupňů nad nulu. Našla jsem si perfektní obchod na tílka, maj tam nádherný slevy a asi, až bude další brigáda po ruce a já si vydělám pár chechtáků, vykoupím jim to (už mě chytají ty typicky holčičí maníry, ale kdo by se udržel když tam mají nádherný, zelený tílko s knoflíčkama ve výstřihu za necelých 90,-! Jasně, po slevě z původních 200,- ). 

Kdo by to byl řekl že mám už jen rok a půl do  maturity. Měla bych se podívat alespoň na ty knížky (letmo, Nikolko, aspoň letmo). I když, s mím osobním šarmem a perfektním přesvědčovacím umem to (snad) problém nebude, ale aspoň se na to podívat ... 

Dlouho jsem se neozívala a taky to má svoje důvody. Makala jsem, nebo alespoň jsem se snažila co to šlo. A má to svoje ovace. Nikojka už má svůj pokojíčéééék! Konečně :). Už počítám dny kdy se tam konečně budu moct nastěhovat (ještě je tam pár kosmetických úprav, ale už je to za rohem!). 

Člověk by tak stračně rád vykřičel do světa jak má někoho rád, ale když to udělá tak se to posere ... Jak to vím? Řekla jsem mámě jak moc jí mám ráda a jak moc mi na ní záleží ... A asi 3 dny na mě byla naštvaná tak, že se semnou nebavila, házely jsme na sebe uražený pohledy a chovali jsme se jak malé holky ... A to všechno jenom proto, že si někdo nevidí do pusinky a roznáší to, co není pravda ... Ach to kouzlo sladkých lží ...  No, tak si to tu raděj budu broukat jenom pod vousama, budu si spokojeně vrnět a příst a budu se kochat Jeho přítomností.  

Kýč jak prase ... Hou, hou, houuuu! Merry Christmas! .... A nebo Štédrej večer nastal, když jsem doma chlastal ... Vánoce, běžte pryč, nechceme vás! ... A tak, proč nejít rovnou k věci? 

Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni potkáme u štědrovečerní večeře, společně se navečeříme, budeme se na sebe usmívat a přát si krásného Ježíška. Společně si přiťukneme skleničkami se šampaňským, rozkrojíme si jablka a budeme sledovat jak jsme si vykrojily nádhernou hvězdičku. Najednou zazvoní zvoneček ve vedlejší místnosti. Cože? Ježíšek je tady! Všichni se nedočkavě hrnou k Vánočnímu stromečku který hraje všemi barvami a snaží se, spolu se silnou vůní skořice a čerstvě napečeného vánočního cukroví, doladit Vánoční atmosféru k naprosté dokonalosti. Všichni se usadí na gauč, dědeček si sedne do křesla a šťastně sleduje malou vnučku jak samou nedočkavostí utíká ke stromečku aby mohla rozdat dárky ... Každý pomalu rozbaluje svůj dárek který dostal od Ježíška ... Dárky jsou rozbalené, co teď? Dědečkovy se na pravé koleno posadí vnučka a on jí hřejivě obejme rukou kolem pasu aby si byli blízko, jako rodina. Všichni si spolu povídají, smějí se a užívají si Vánoc ... 

A co když otevřu oči já? 

Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni nasoukáme do formálního oblečení a v duchu si brbleme "je to jen jeden večer! Pak to hodiš zpátky do skříně a natáhneš si teplaky". Kdy když se potkáme ve dveřích, strojeně se na sebe usmějeme a snažíme se nezačít hned při prvním kontaktu nadávat ... Ignorujeme fakt, že jsme celý den běhali jak na provázku z místnosti do místnosti, pohádali se se skoro každým v domě a vyslechly si že všem kazíme Vánoce a svátky svým chováním. Všechno se uklidnilo, pach nikotinu pomalu dosedl na gauč a křesla v obýváku a všichni si sedly ke stolu ... Popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla. Všichni sedí ukázkově rovně. Zatáhlé břicho, žádné shrbené záda. Z větší části to dělá i formální oblečení, která nás k tomuto docela nezvyklému posedu nutí. Dojíme, chňapneme po prvním jablku které vidíme a počkáme než k nám dokoluje nůž. Než ten se k nám dostane, slyšíme několikrát "jůů... Dívej, to je krásná hvězdička ... Tá se ti povedla!". I my rozkrojíme jablko. Usmějeme se na okolí (i když vůbec nechápeme, proč se tohle vlastně dělá) a ukážeme naši "hvězdičku" světu. Najednou někdo vztane od stolu s tím, že se půjde podívat, jestli náhodou už nedošel ježíšek ... Zabouchnou se za ním dveře a jsou tu posvátné 2 minuty ticha kdy nikdo nepípne ... Najednou zvoneček ... Ježíšek ... Procházíte do druhé místnosti a podíváte se z okna ... Světýlka, světýlka a zase světýlka ... Všude vidíte jenom světýlka ... Jen ... Vaše okno je úplně prázdné ... Proč? Protože kdyby na nich něco bylo, nebylo by přes to vidět ... Očekáváte, že místnost bude alespoň trošku na příchod Ježíška připravená ... I třeba tá perfektní, uklidňující vůně skořice ... A nebo ten plápolající ohýnek od svíčky ... Místo toho se nikotinový oblak pachu zvedá s vaším příchodem a vy dostáváte pořádnou ránu do nosu ... Dostanete se ke stromečku ... Dědeček si sednul do svého křesla, jeho vnučka celá natěšená skáče kolem stromečku který je pod záplavou dárků. Chňapne po prvním a začne ho rozdávat ... "Jé, to sem si přál ... Ježíšku, děkuju ... Bože to je perfektní" ... Všichni si rozbalí dárky, dá si je na stranu, spráskne se rukama a chňapne se po televizním ovladači ... Někteří jsou jen tak vyvalení v křesle a koukají ... Jiní leží na gauči ... Jsou tu i tací, kteří sedí v pokoji opření o postel ... Koušou se do rtu aby nezačali natahovat, promrkávají, aby si nerozmazali řasenku když by je někdo zavolal, aby vše "bylo" O.K. ... A kteří si říkají jak dlouho ještě táhle strojena lež bude všechny okolo bavit ...  Přetvařovat se jenom proto, žeje 24. prosince ... A až bude 25.-tého, chovat se uplně stejně jako doposud ... Ti, kteří se utěšují že jednou to bude lepší ... Občas se někdo natáhne pro cukroví ... Tiché mezery ve vánoční pohádce v televizy protíná opakující se škrtání zapalovače a rozpalování cigarety ...
...Všechno je tak, jako minulý rok ... 

Šťastné a Veselé, pánové a dámy ... 

Fungovalo - funguje a bude fungovat ...
Možná se morduju zbytečně ... Možná jenom pro dobrej pocit :) ... 
Ale, ...
Už jednou se to povedlo, tak proč v tom nepokračovat :) ... 
Během necelého půl roku shodit 8 kg ... 
A co víc ... Když mě to i baví ;)
 

Muhahahááá ... Svůj k svému, vypustili mě do ZOO ... Bylo tam fajn, ale přece jenom si stojím za názorem že ZOO na Lešné je prostě lepší. Já nevím, asi mě chyběli ti sloni, volný výběh lemurů a nebo náš lev Trezor ... A nebo jsem prostě jen vysazená na Zlín a všechno je pro mě ve Zlíně lepší. I to je možné, ale ono to prostě lepší je! :D. 

Bylo tam brutální vedro ... Stánky se zmrzlinama docela chyběli a co si pamatuju, po cestě jsme potkali snad jen ... 2 nebo 3 ... Velká chyba, už po pár krocích na přímém slunku jsem tahala jazyk po zemi (a opravdu nejenom já) ... Občas bych chtěla  být jako ty zvířata ... Ne! Nemyslím tím zavřená a čumět na ty xichty co se na mě dívaj, ťukají do skla a vtipně pózují pro fotografy. Prostě si zalézt do nejchladnějšího kouta v celém výběhu, vyvalit se na záda, vypláznout jazyk, zavřít oči a relaxovat :).

Byla tam jedna slečna a mě přišla děsně vtipná. Nějak jsme na ní měli štěstí a i když si jí skoro nikdo z naší "družiny" (naše + bráškové přítelkyně rodina) nevšímal, já na ní občas mohla oči nechat. Na jednu stranu vypadala docela charismaticky a upraveně, ale jakmile se dostala k nějakému výběhu, začla dělat xichty na zvířata, natahovat koutky, máchat rukama a občas i dělat ... zvláštní zvuky ... Pravda, někdy bych se chtěla umět odvázat ve společnosti jako ona, ale odsaď pocaď :D.

A byla jsem hlavní foťák, dobrý né?? Ale, jak se říká: to, že vlastníte zradlovku z vás fotografa nedělá, nýbrž jen majitele zrcadlovky ... a tak jsem raděj zůstala jen u zachytávání momentek zvířat a lidi jsem raději nechala bráchovy ... Občas se pěkně natočili, zaxichtili a nebo zapózovali (lidi i zvířata) ....

Po rodině .... to se pozná ...

Ano jsem zlá, já vím ...
Jsem si toho plně vědoma že si myslíte, že tu na to kašlu.
Ano, chápu to .. Ale nekašlu, pouze a jenom nemám na počítač čas a nebojte, mě osobně to taky sere.
15. července jsem sem chtěla něco napsat. Měla jsem narozeniny a bohužel, víc než jen tu větu ( a to ještě se zpožděním) jsem nestíhala.

Prázdniny ve Zlíně byly ú-ža-sný! Maximálně jsem si odpočinula od toho všeho tady a ještě bych tam šla klidně znovu, nevadilo by mě to (taky že to mám ještě v srpnu v plánu). Byla jsem tam 3 týdny, takže to znamená 3 týdny bez počítače ... Odvykačka, pohoda - taky to někdy zkuste, Face už mám zrušený asi 3/4 roku a láčes ...

A proč sem teda nepíšu aspoň teď? Když už mi teda tá slavná dovolená skončila a já si válím šunky doma? Jo kéž by ... Druhým týdnem mi začíná brigáda a řeknu vám, že nejhorší práce jaká může být je tá, kde děláte samy, fakt! Když jste dva, tak vám ten druhej Otík do toho může aspoň kecat. Jo, vytáčí to, vadí vám to, ale přece jenom je tam nějaká tá rezerva s kým si povídat. Já dělám sama... Od 6 do 3 běhám sama po areálu firmy, když nenatírám převozné sklady tak sekám trávu, když nesekám trávu tak běhám sklad-dílny-firma-dílny-firma-sklad... Jak opica na gumičce! Ale sama!! SAMA! Skladník se mi vysmál (toho jsem si dotáhla na svojí stranu, z té tlupy starých, zarostlých chlapů si moc nevyberu, ale ten je aspoň v míře normální a dá se s ním prohodit jedno-dvě slova za den) že si povídám se sekačkou ... Tak jako co jiného mám dělat, tak aspoň s ní něco sem tam prohodím  ... .... ... Neptejte se, občas si vážně jako debil připadám, ale... Peníze jsou potřeba :). 

Jak jsem zanedbaně psala předtím, ještě jeden rok (JEŠTĚ JEDEN! JEŠTĚ JEDEN!). Jasně, vím že z komára dělám velblouda, že se nic nezmění jen mě na hlavu padne o něco víc starostí, moc + to nepřinese, ale .... já se těšíííííím ...

A, aby jste věděli vy nevěřící!
Půjdu zpátky!! Pomalu ale jistě se to všechno krásně skládá do sebe a já se s nejvěztší pravděpodobností vrátím :).
Chci slyšet famfáry! Radujte, slavte se a já nevím co ještě ... Těším se, jako malé štěně ;).

... a dupnu si xD...  

 Sakra, já se musím pochválit, když to nikdo jiný neudělá :)

Škoda že ten foťák je až tak dobrej že veme i ty částečky prachu :)... 

A skončila mi dovolená ... Víkend ve Zlíně a zase to vlilo trošku nové krve do žil ... Zvlášť když jsem tam nebyla sama a měla jsem se s kým přetahovat o peřinu a shazovat z postele ... Bože, já chci zpátky. Bylo mi tam opravdu nehorázně fain, všechny problémy sem hodila za hlavu a udělala si maximálně vydařený víkend. 

Říkala jsem že za vším udělám víše zmíněnou černou, tlustou čáru a začnu na novo ... Čistej štít ... Nikdo mě nezná a já můžu začít uplně od začátku ... 
Ale ono to nejde ... Ty vzpomínky, to je něco úžasného ... Ať už ty krásný, tak i ty, co bolej ... Nemůžu a ani vlastně se jich nechci zbavit. Nechci je zakopat někam hluboko, zavřít do krabice společně s fotkama a dělat "jakože se nic nestalo" ... Nemůžu a nechci!! Miluju to tam ... Miluju ty lidi, ten kraj, ty zvyky, tradice, vkus ...
Já se tam vrátím a bude to divoký .