Když minulý článek (Ruský experiment) vzbudil až takové pozdvyžení, i když nechápu proč (buď tomu věřím, protože myšlenka nemusí být v celku, ale v detailech. A nebo tomu nevěřím ale neřvu to do celého světa ;)) tak přídávám další článek, ať se máte zase nad čím dohadovat a vztekat, jestli to tak bylo nebo ne. Lilith, Kuchisake-onna, Jack Rozparovač a další :)

Lilith - první upír

Sanatorium Waverly Hills

V místě, kde umírali pacienti nakažení tuberkulozou, totiž údajně straší. Vnitřní prostory se staly místem přenocování nejednoho dobrodruha a lovce duchů. Vesměs se shodují v tom, že prostředí je zde maximálně děsivé a že "něco cítili". Budova byla postavena v Louisville v Kentucky roku 1910. V té době řádila v Americe epidemie tuberkulózy a to takovou silou, že mnohdy likvidovala i malá města. Proti tomuto onemocnění nebyl žádný lék. Sanatorium Waverly Hills bylo postaveno na izolovaném místě a navrženo speciálně jako zařízení pro boj s tuberkulózou a její výzkum. Ve snaze najít co nejúčinnější lék proti nemoci zde byly údajně prováděny různé techniky a pokusy. Některým nemocným byly tlakem rozšiřovány plíce, nebo odstraňována žebra, aby plíce pobraly více kyslíku.

S premiantem, který potřebuje slyšet pochvalu, ale rodiče mu na to řeknou jen hm ...
S někým, kdo vám radí, aby jste nezačínali s kontrolováním kalorických tabulek vzadu na obalech jídla ... Nezbavíte se toho! :]
S někým, kdo potřebuje už vypadnout pryč ... 
Se slečnou, která chce dodělat školu a pápá a šáteček, ... nezůstanu tady ... 

   Prej 18, plnoletá ... To jo, už se těším ... K čemu 18, když si stejně nebudu moc dělat to, co bych chtěla :) ....

No jo, já to vím, seru na to tady ... Není čas, není nálada, není co psát ... Stejně si to píšu jen pro sebe, už to jde všechno do kytek. Blogy nikoho nezajímaj, všichni jednou Face :D. Šalaláááá, los finítos pro dneškos. Zdarčos ;)

Bastards ...

Cca 45-ti minutová práce i s promyšlením, které téma to teda nakonec bude. Úvaha "Každý musíme něco obětovat, abychom něco získali" ... Chápu, že k tématu to nemá skoro nic, ale něco sem jí tam sesmolit musela, ne? :-)

     Tak jako žádné vítězství není bez boje, jako nový život není bez prolité krve a slz, tak ani to, co nejvroucněji chcete nedostanete bez toho, aniž by jste za to daly něco vy. Při každém rozhodování o tom, co vlastně chcete, musíte mít na paměti to, co jste ochotni za to dát. 
     Život není pohádka, procházka růžovou zahradou. Kéž-by. Je to zatraceně těžká cesta, na které začínáte jako nicka a je na vás, kam až se chcete probojovat. Kojot mezi lvi.

 ... říkat promiň, byla to moje chyba! Je těžké přiznat někomu že to, co se mezi vámi stalo, byla vaše a né jeho chyba (nebo alespoň z části i vaše). Je to jen jedno slovo, ale když ho řeknete, hned Vám bude líp.
... přiznat pravdu! Né vždycky to, co řeknete je pravda ... A vy to často víte ... Víte, že jste se spletli, ale něco vám říká že přiznat se by byla potupa. Naopak. Řekněte to! Naučte se říkat "Jo, máš pravdu"!.
... promíjet! Všichni jsme jenom lidi a každý chybuje... Neodsuzujte ostatní jen kvůli jednomu špatnému kroku vedle.
... neodsuzovat! Že vidíte holku, která má boky a bříško? Že vidíte kluka, který má dredy do půlky zad? Že vidíte někoho obézního? Někoho, kdo má osypanou celou tvář pupínkama? Neodsuzujte! Vidíte jen člověka jako schránku, ale jeho povahu a chování nevidíte. Nemůžete vědět, že ten "tlustý" pán je nemocný, že ten kluk s dredama je inteligentní a hravě by vás strčil do kapsy.
... nevysmívat se! Otevřete oči! ... Myslíte jen na svoje postavení v kolektivu, ve společnosti a tak nějaký "nevinný" vtípek na adresu té tlusté holky tam vpravo neuškodí nikomu a aspoň se trošku zasmějete. Myslíte? Vážně? Tá holka si prošla taky svím, myslíte si že vás neslyší jak se jí smějete, ale vy nevíte, že ona je tá, která má v hlavě toho malého broučka který jí pořád našeptává a nahlodává její psychiku. Snaží se být stejně krásná jako to stádo ovcí s dlouhými blond vlasy, hubenýma, dlouhýma nohama a plochým bříškem... Nevíte, že každý večer brečí před zrcadlem a nenávidí se za to jak vypadá ... Vy nevidíte že přestává jíst, vyhazuje jídlo ... Že je posedlá váhou, kalorickýma tabulkama ... Že nemůže sníst malou kostku čokolády, protože pro ní je jedna kostička jen jako další nadávka a výsměch ... Nevíte, že zachází do extrémů a nechává se zatahovat do drog ... Tráva, ... Piko, ... Nevíte, že končí jako troska na ulici, které zbývá jen několik málo let ... To všechno jen proto, že chce být krásná a už nechce slyšet ten výsměch ... Ještě pořád se smějete?
... nešikanovat! Vybíjet si své nedostatky na ostatních? To, že vy nejste perfektní vám nedává tu moc vybíjet si to na někom slabším! Že vy jste ti lůzři neznamená, že za to můžou ostatní. Nechovejme se jako špína, začněme se chovat jako lidi. Všichni jsou si rovnocenní. Nikdo není míň, nikdo není víc... 

Že ty máš peníze a kupuješ jenom ve značkových obchodech a ona kupuje u vietnamců někde na tržnici?
Že ty hulíš a jsi machr, ale ona sedí u stolu a nemluví?
Že ty hážeš ramenama, ale ona jde podél zdí?
Že ty raděj chodíš za školu dát si pořádnýho špeka, ale ona jde do školy aby něco věděla?
To z tebe dělá něco víc? To z tebe dělá někoho lepšího?

 

Když už Tě něco nasere tak si představ, že jsi kuře a kuře takové problémy nemá...je krásné být malý žlutý mít zobáček a pípat...

Po dlouhé době opět zde ... Ano, slyším dobře? Aplaus? Je na správném místě. Né, teď vážně. Čas není, jednu dobu nebyl ani PC (odešel harddisk, budiž mu země lehká). Teď ho znovu rozjíždím a tahám si sem blbosti, které mi 80GB dovolí (málo, hodně málo). 
Mé prvotní nadšení z povinné školní četby hodně rychle vyprachalo, když nám učitelka řekla, že "koketuje s myšlenkou, že pro náš ročník vyhodí K.Čapka s R.U.R. a Válku s mloky a dá tam něco od Kafky" a já se zrovna na tyhle dvě knížky docela těšila .... Ještě že Máj mi zůstává. Když jsme tak u školy, zjístila jsem, že dávám čím dál větší pozor. Pro mě je to prostě divný. Nezvyk! Dělala jsem vždycky bordel, házela papírky, zapojovala se do války s flustačkou, dělala letadla z papíru, házela papírový bomby, ťukala sousedce na rameno, škrábala do lavice kružítkem obrázky nebo jen popisovala lihovkou .. A já teď dávám pozor. Erupce na Slunci, volejte záchranku ... 

Stává se ze mě knížko-fil ... Jelikož jsem od úterý nemocná (chřipka mě sklátila, sviňa jedna) tak sem si pučila přítelův notebook a stáhla si pár knížek do mobilu. Pche, k čemu čtečku knížek když mám svojeho Samsunga. Dřív jsem taky četla, občas jednu knížku a táhlo se to jako smrad... Ale teď jsem za tu dobu co jsem nemocná splácla snad 5 knížek ... Olalá, další důvod pro záchranku. 

"V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr. "Udělej to," zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz. Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu. "Udělej to," zopakuje Jeanine naléhavěji. "Zastřel je, nebo tě zabiju." Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. "Do toho, Tris," řekne mírně. "Chápu to. Je to v pořádku." Pálí mě oči. "Ne," zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou. "Dávám ti deset vteřin!" zaječí na mě žena. "Deset! Devět!" Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil. "Tris," řekne. "Nemáš jinou možnost." "Osm!" "Tris," zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. "Máme tě rádi." "Sedm!" "Drž hubu!" zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace. "Šest!" Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže. "Pět!" Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život. "Čtyři! Tři!" Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. "Dva!" Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně. Zastřel mé místo nich,  "Jedna!" Zaslechnu cvaknutí a ránu."

Vrrrrrr, to příjemné mrazení v zádech když si to zase čtu ... Že jsem na tyhle knížky nepřišla dřív, sakra. Ležela bych v nich od rána do noci a až bych přečetla poslední slovo příběhu, knížku bych schovala a dostávala se do hlavy hrdinky. 

Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!

Nádherné tělo, chůze jak dáma, škoda, že místo mozku je jen ta sláma.

Léto ... Chci léto ... Motýly,  ptáčky, otravné mouchy, vosy, včely, sršně a komáry. Všechen ten děsně otravný hmyz který vám začně tlapkat přes obličej když si lehnete do trávy ...Nebo aspoň teplo, tak 20 stupňů nad nulu. Našla jsem si perfektní obchod na tílka, maj tam nádherný slevy a asi, až bude další brigáda po ruce a já si vydělám pár chechtáků, vykoupím jim to (už mě chytají ty typicky holčičí maníry, ale kdo by se udržel když tam mají nádherný, zelený tílko s knoflíčkama ve výstřihu za necelých 90,-! Jasně, po slevě z původních 200,- ). 

Kdo by to byl řekl že mám už jen rok a půl do  maturity. Měla bych se podívat alespoň na ty knížky (letmo, Nikolko, aspoň letmo). I když, s mím osobním šarmem a perfektním přesvědčovacím umem to (snad) problém nebude, ale aspoň se na to podívat ... 

Dlouho jsem se neozívala a taky to má svoje důvody. Makala jsem, nebo alespoň jsem se snažila co to šlo. A má to svoje ovace. Nikojka už má svůj pokojíčéééék! Konečně :). Už počítám dny kdy se tam konečně budu moct nastěhovat (ještě je tam pár kosmetických úprav, ale už je to za rohem!). 

Člověk by tak stračně rád vykřičel do světa jak má někoho rád, ale když to udělá tak se to posere ... Jak to vím? Řekla jsem mámě jak moc jí mám ráda a jak moc mi na ní záleží ... A asi 3 dny na mě byla naštvaná tak, že se semnou nebavila, házely jsme na sebe uražený pohledy a chovali jsme se jak malé holky ... A to všechno jenom proto, že si někdo nevidí do pusinky a roznáší to, co není pravda ... Ach to kouzlo sladkých lží ...  No, tak si to tu raděj budu broukat jenom pod vousama, budu si spokojeně vrnět a příst a budu se kochat Jeho přítomností.