Zdravíčko, mladiství

dneska, poslední den a zas na 2 měsíce klid. Hrdě můžu oznámit, že postupuju a bude ze mě pyšný student druhého ročníku. Když mi paní učitelka předávala vysvědčení, já jí podávala růži (jasně, vypadalo to blbě, když holka holce dává kvítko, ale přece tam nepůjdu s prázdnou) a ona pološeptem dodala "a stejně podle mě máš na víc" ... Možná má pravdu, možná né. Jsem spokojená .... Druhá nejlepší ze třídy (bacha abys pýchou nepraskla, ty hloupá ). 

A k tématu ... Taky máte někoho, nad kým slintáte denodenně a nemůžete ho mít? Nemyslím vaše dokonalé sousedy, roztomilé učitele a profesory a nevím koho ještě ... Myslím někoho známějšího (bohužel, mnoha "slečnám" by se teď vytvořily představy Justina Biebera v  srdíčkových spodkách ... jak smutné) ... 

Aneb tohle byl návrh našeho pana učitele na technologii jak strávit prázdniny ... A ten blázen (v dobrém slova smyslu, ovšem) to prožil už v reálu. 

Docela sem koukala, jak může být život jednoho 51-letého učitele zajímavý. Ukazoval nám fotky z jeho výletů. 350 km za jeden den na kole, pěšky na Slovensko až k polským hranicím za 2 týdny a jen se spacákem, něco málo penězma, kartáčkem na zuby, pastou, sprchovým gelem, práškama proti bolesti a hodně, opravdu hodně náplastema. Člověk by řekl, že v takovém věku už ti lidi jen sedí doma a koukaj na televizi. A představte si, že on je ůplnej protiklad. kloubouk dolů, pane učitel. 

Bylo mi řečeno, že samochvála smrdí. Ale já se prostě musela aspoň jednou za ten celý prvák pochválit, že jsem ty známky stáhla ... Jsem prostě ... Nikki . 

Moje prázdniny? Ách *zasněně prohrábne vlasy* ... Budu ve Zlíně ... 2 týdny ... celej barák bude skoro uplně jen pro mě ... . Takže, kdo by jste chtěli přijet, houseparty první sobotu a garden party druhou . 

A co vy, študenti. Co škola, známky, příjmačky a zápisáky?

  ... ať už na té palici mám cokoliv. Prohodil kamarád když jsme se tak bavily o barvě vlasů. 

Asi se jí budu držet, líbí se mi (a to mi ty vlasy nestihly ještě ani uschnout ). 

Mílovými kroky se blíží prázdniny a s nima 15.července ... Mamka se mě ptala, co bych chtěla na narozeniny. Když sem jí řekla že opravdu nic, že ať si raděj koupí něco pro sebe, že já mám věcí dost, byla (podle výrazu) docela zaskočená. No co, proč si kupovat miliardu dalších kravinek, když je vlastně už máte a k ničemu nepotřebujete. Jediný, co by se mi hodilo by byl asi nějaký KVALITNÍ foťák, který by mi vydržel dýl než rok . No co, pokaždý se pokazí optika ... 
(A svolení pro piercing, ale o tom si můžu nechat dál jen zdát )

Stávkááá ... Jo, stávká ... 
Vlaky stávkují, krása ... A co autobusy? Prosím, prosím, prosím taky .. Nechce se mi jít ve čtvrtek do školy. Bych se na to mohla z vysoka vy...kašlat . 
Zítra mám rozhodující písemku z matiky. Držte mi všechno co máte a co se dá . Mám to nerozhodně, tak snad se to přikloní k té lepší známce. V pátek odevzdávám seminární práci pro paní ing. a píšu další rozhodující, tak snad to všechno výjde a nedopadnu špatně. Bylo by fajn odcházet ze třídy s tím bezcenným kusem papíru kde je napsaný, že až takovej analfabet a blbeček nejsem. 

Zase sem se hrabala v CSS-ku a poupravovala vzhled. Gir už mě trošku nudil a začala jsem ujíždět na Foxech. Jsou dokonalí .

Až umřu, tak nepůjdu do nebe, ale reinkarnuju se do lyšky. Fakt že jo .

 Uletělo to jako voda, no ne? Pamatuju se, jak sem ještě nedávno psala o tom, že mě vzaly na školu. Jak jsem psala o tom, že sem poznala svoje spolužačky a

 spolužáky a jaký jsem na ně měla první dny názor. A dokonce i to, jak byla první den E a B oblečená a s kým jsem seděla. Jsem magor, já vím . Ale teď mě spíš užírá jiná věc, než nostalgické vzpomínky ... 

Člověk se tam konečně zabydlí, najde si tam to "svoje místečko" a "svoje lidi" a už se to zase musí rozházet. No není todle na facku?  A nejvíc mě žere, co se tam vlastně děje ... Byla sem zvyklá, že okolí si řešilo svý problémy jakkoliv. Ale rozlepování nahých fotek dotyčné okolo školy? Ugh , tak to jsem ještě nežrala ... No co, jiný kraj, jiný mrav ...  

Můžu být na sebe pyšná! A taky že jsem ... Bylo to celý lehčí než jsem čekala . Ale vyznamenání to nebude (jak kdyby mě to strašně moc vadilo). A teď ze mě bude už druhačka ... Jak já se těším, už sem tá velká holka (ehm, ehm) . Škoda, že si to samé nemůžou říct s takovým klidem jako já i pár jedinců u nás. S B jsme počítaly, že z 29 kterých nás nastoupilo, nás projde asi 19 ...

Ale, se ztrátama se musí počítat ... 

Jo, kdysi to mělo smysl ... Někdy, ze začátku ... Teď? Sedíte u pc, mačkáte F5 nebo klikáte na aktualizovat, přepínáte mezi profilem a zdí, klepete se nad další novou fotkou někoho z vašich "přátel" (někoho, z těch pomalu 300 lidí které ani neznáte,protože teď platí čím víc přátel - tím lepší) a stejně, co z toho máte? 

Je fajn že tam poznáte zajímavé lidi, máte tam s kým pokecat, protože většina lidí je teď raděj u Facebooku než venku, ale .. co z toho? 

Líbí se mi jedna myšlenka co tam putovala ... Bylo to něco ve smyslu, že teď je každý frajer, když holce přes chat napíše jak je hnusná (jak jí má rád, jak s ní chce chodit, jaká je to kost a td.) ale proč toho samého není schopný v reálu? To samé ale v bledě růžovém. Přes FB se dokáže každý hádat, dávat kopačky, zesměšňovat ... Ale v reálu? 2 slečny, co by se nejraděj sežraly za živa, protože jedna druhé "nelajkla" fotku, kolem sebe chodí jak bludný duše a nemají na to si to vyříkat ...

 Nějak se mi všechno začíná sypat - jako domeček z karet. Nejlepší kamarádka se už tou nejlepší nazvat nedá ... Kamarád, se kterým se znám přes 2 roky, dávaly jsme si dárky na narozeniny, Vánoce a svátky mě nejspíš úplně odepsal ... Ani nevíte jak mi to vadí ... Byl to takový ten kamarád, který o vás věděl vlastně víc, než vy sami o sobě ... Věděl kde v danou chvíli jste, věděl co děláte, věděl jak vypadáte, věděl jestli se smějete nebo brečíte ... Věděl všechno ... Jo, pravda ... Zase to možná beru pesimisticky, možná je to jenom taková tá chvilková odmlka, chvíli se nebudeme bavit a pak to začne nanovo ... A nebo taky ne ... 

Sakra ... 

Chci vědět jak na tom jsem ... Ale u všech a ve všem ... Nějak se v tom ztrácím ... 
 

Where can you run to escape from yourself?

Je smutný, když 15-ti letá dívka pronese větu :"Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí" ... 

Tak ... A teď se zamyslete ... Chcete taky tak dopadnout?

Je zbytečný fňukat pro rozlitý mlíko ... Minulý článek neomlouvám ... To né ... Ani se ho nesnažím vzít zpátky ... Snažím se s tím sžít ... Co bylo - bylo ... 

Bylo to super, těch 12 prožitých let spolu ... Ale všechno jednou končí a tak za tímhle dělám čáru ... Jak to bude pokračovat? To už není v mích rukou ... Ozve se? Bude to mít vůbec cenu? ...

Mám nový život, ano, je pravda, že ho neberu ... Nechci ho ... Jsem člověk, který se nerad učí novým věcem, který se nerad začleňuje k cizím lidem, který nerad poznává nové lidi ... Nikdy sem to tu neměla vlastně nějak moc ráda (neberte si to někteří osobně), nikdy sem se nechtěla stěhovat. Trhat kamarádství od školy, styky z rodinou ... NIKDY! Ale když už se tak stalo ... Je to vlastně nová šance, že? Tak proč jí nevyužít? ...

I když je pravda, nabídnout mi někdo, že bych se mohla vrátit zpátky do Zlína,  ... domů ... Asi bych to brala, ale bylo by to těžké ... Proč? Bylo by za kým, pár lidí tam zůstalo pořád stejně normálních a jedinečných ...  Bráška, ten jediný a dokonalý, který mě toho tolik naučil a na kterého bych nikdy nedala dopustit ... Do kterého vkládám takové naděje a kterému věřím víc než sama sobě ... Který mě utěšoval když sme se hádaly doma ... A dědu ... Toho, který mě jako malou okřikoval ať ty krokusy netrhám... Se kterým si popovídám mnohdy líp než s kýmkoliv  jiným ... Se kterým chodím v létě na jedno chlazený a slaný tyčky ... Se kterým se brodím přes řeku ledovou vodou v listopadu jenom proto, aby sme nabraly nový, pěkný kamínky na skalku ... A s tím, s kým vlastně nemám nic do rodiny, ale jsme si tak podobní ... Taťka by byl nablýzko ... Ale hlavně ... Vzpomínky tam zůstaly ... A ty jsou to nejkrásnější ... 

Ale na druhou stranu ... Tady mám MSO1 ... Dokonalou třídu blbů, kteří se mi vryly do paměti natolik, že pryč prostě nikdo z nich nemůže ... Tady mám malou ségru, kterou musím ještě tolik co naučit ... Mamku, se kterou se musím ještě tolikrát pohádat abych zjistila, že to je vlastně zbytečný, protože ona je jedinečná ... Otčíma, se kterým se musím hodinu v kuse přít každý den proto, aby sme se hodinu na to mohly rozesmívat ... Tetu, Angie, jakou sem v životě nepoznala ... 

Vlastně celý druhý život kterej už se se mnou bude táhnout rok (ano, 22.srpna jsme se stěhovaly) a který nějak tak nejde už vymazat ...

Znáš mě? A vlastně ... Znám já tebe?

Nevím jestli to můžu posoudit, ale řekla bych, že se sobě ztrácíme. Však pomalu ani nevíš, kdy mám svátek nebo narozeniny ... Pomalu ani nevíš, jakou mam barvu očí, barvu vlasů (jo, jediný + je asi to, že každou chvíli je to jiná barva), jak se chovám, jak vypadám ... kdo jsem. Když jsem se stěhovala, na konci devítky říkaly jsme si celou dobu, že přece těch 60km nás nerozdělí. Že je mezi námi těch několik let pevného přátelství, které přerušila možná jedna, nebo dvě hádky. Že jsme ty nejlepší kamarádky, které spolu drží v dobrém i ve zlém. Že jsme ty dvě cáklé holky, které spolu dokážou cokoliv ... Mýlili jsme se? - nebo snad, já? Bylo mi jasný že intr nás prostě rozdělí, ale nečekala sem že až tak ... Že až tak se změníš ... Né, nedávám ti to za vinu, jen je mi to doopravdy líto ... Měly jsme prázdniny 2o1o jen pro sebe ... a užily jsme si je? Byly to naše poslední společné prázdniny ... Člověk si neváží něčeho, když to má, než to ztratí - říká se ... Já tě měla jako kus sebe, říkala ti opravdu všechno o sobě, každý detail ... Nikdo mě nezná líp než ty ... Ani rodiče, ani brácha, ani Edi ... Možná o mě víš víc věcí, než já vím sama o sobě ... Měla jsem tě za to druhé já, které se nikdy neztratí, kterému budu vždycky moct věřit ... A bohužel sem se mílila ... Sakra ... Kam se to ztratilo? Řekni! ... Ani nevíš, jak je mi chybí ty hodinový probíračky kluků, účesů, řasenek a nevím čeho ještě ...

Kdy jsme si naposledy dobře popovídaly?
Kdy jsme se naposledy objaly?
Kdy jsme se naposledy smály až jsme brečely?

A na druhou stranu ... Nepoznávám tě ... Skoro už tě neznám ... Ze začátku když jsme se teda potkaly na ICQ nebo FB, tak jsem ti napsala, nebo si napsala ty ... Teď? Nepíšu - nepíšeš ... Je to smutný, co se stane z  "nejlepších kamarádek" rozdělených 60Km od sebe po ani né roce ... Změnila jsi se, já taky ... Je z tebe holka, která vymetá každou zábavu, propíše trojnásobek kreditu za týden s cizíma klukama, není  s tebou normální řeč ... Nejsi to ty ...  

... 8. měsíců ... 60Km ... 

TOHLE!
Dokáže zničit 12 let přátelství ...
Kdybych to nezažila, nevěřila bych ...
Bohužel ...