Tak jsme se dostali do fáze, kdy pomalu/rychle řešíme bydlení. V minulém týdnu jsme s M. zvládli svatbu - jo, oba jsme to odkývali, okroužkovali se, v noci v dešti pařili do jedné do rána a pak celý následující týden proleželi doma s angínou. No, amatéři, neumíme pařit. 

Naše vlastní bydlení řešíme už poměrně dlouho, pořád to byl ale takový nedosažitelný cíl pro nás (protože, co si budeme, nejsme moc Rockefelleři). Teď se to pro nás ale stává stále víc aktuálním tématem. Co je ale u nás, v momentálním doma, žhavým tématem je souboj

dům vs. byt.

Prvním směrem byl pro nás dům. Oba jsme z baráčku a neumíme si představit, že bysme byli zavření uprostřed betonové džungle, mezi 4 stěnama a pro zábavu museli jezdit právě na vesnici. I co se s ohledem na budoucí rodinu týče, představa bydlet uprostřed obří králíkárny a mít prcka. který ve 3 ráno začne křičet když mu porostou zuby, no, není mi to moc příjemné. A navíc pes! 

Na druhou stranu. Oba jsme z baráčku a víme, že když se něco pokazí, není to levná záležitost (ani v jednom případě nás nemine hypotéka). 

Obojí má své pro a proti a trošku s tímhle s M. bojujeme, co by pro nás bylo to pravé. No, život nemůže být jednoduchý. Vemte si, že byste se narodili, měli vše co chcete a na osmnáctiny by vám před obličejem zacinkali klíčema od domu a řekli tak a teď je to tu jenom tvoje. Nuuudaaaaa.

Ahoj ...
Jsi tady? 
Nevidím tě.
Ty mě vidíš? Zajímavé ...
Víš, nikdy jsem to tady neopustila a ...

Ptáš se proč?

Já nevím ... Nešlo to. Kus sama sebe přece nemůžeš jen tak odtrhnout. Odtrhnout a zahodit. Nechat někde ve stínu a dělat, že o nic nejde, že se nic nedělo. Těch teď už 11 let.

Jo. 11.
Víš, tolik se toho změnillo, tak strašně moc věcí je jiných... Věcí, přátel, názorů, míst. Ale pořád jsem to Já. Tam uvnitř, jen tá omáčka kolem se změnila. 

Člověče, chybí mi to tady. Vím, že už bych se nedokázala vrátit do stavu v jakém jsem dřív byla, ale ... Byly to krásný roky, ostatně, to už jsem psala. Nikdy jsem na to tady nezapomněla, potajnu se sem vracím, po očku podívat, jak jsem rostla... A nejsem sama. 
Ale je mi to asi líto.

Co?

Že to není until you die. Chtěla bych se sem vracet. Pořád a pořád si připomínat to dětství, jak jsem rostla. Ty lidy, kteří v tom byli semnou. Tu houpačku - jednou nahoře, jednou dole... Eh, no nic. 

Už zase půjdu. Žíj blaze, člověče. Raduj se z maličkostí, užívej života, buď SVŮJ.

Pá.

 Vážený, milý a úžasný čtenáři ... Vítám Tě!

Od doby založení této stránky je to přesně 3 157 dnů. Něco málo přes 8 let. 

Ať už mě sleduješ od začátku nebo jsi náhodným návštěvníkem, děkuji Ti, že jsi se mnou tuhle cestu absolvoval.

Vyrostla jsem tady. Dospěla jsem. Začínala jsem jako malá holka, která si pomocí internetu tvořila osobnost. Rozvíjela se. Pracovala jsem na sobě a věř mi, byl to boj. Ale teď, po těch 8 letech můžu říct, že jsem to zvládla. Dobojovala jsem a stojím tu teď s hlavou vzhůru a odhodlaná pustit se do něčeho dalšího.

Začínala jsem jako dvanáctiletá, možná třináctiletá holčička, která se prostě jenom snažila něčím zaujmout okolí. V reálném světě to moc nešlo, nebyla jsem oblíbená, nezapadala jsem. Byla jsem svá svým vlastním, originálním způsobem, který se vymykal tomu předepsanému. Tak jsem zkusila virtuální svět ... A jak je každý začátek těžký, tenhle byl nepopsatelně. Snažila jsem se, dávala jsem tomuto mému druhému světu vše, co jsem mohla. Rostla jsem a snažila se zlepšovat. Trvalo to dny, měsíce, roky! Ale věř, že se mi to povedlo. Jsem na sebe pyšná. 

Tenhle druhý svět mi pomáhal. Vždy tu pro mě existoval a já existovala pro něj. Bylo to něco, co mi na té cestě životem strašně pomohlo ... Milovala jsem psaní příběhů, tvoření a vymýšlení imaginárních dějů a životů... What if ...  Miluji mou fantazii a tohle byla jediná možnost, jak to všechno vypustit do světa. Dostat to ze sebe.

Možná mě neznáš. Třeba si mě už nepamatuješ, nevíš, kdo vlastně jsem ... A třeba jsme si podobní víc, než si myslíš ...

Děkuji Ti že jsi tu byl semnou. Že jsi mi pomáhal v rozletu, byl jsi při mě při stoupání i mích pádech a i teď, když mi pomáháš při té konečné cestě. Díky!

 Od zítřka je to přesně měsíc kdy mi  začíná státní část maturit a už se z povzdálí na mě směje didakťák z angličtiny ... A pak to začně. Sakra. Když si to tak projdu zpátky, docela hodně, hodně rychle ty 4 roky utekly ... Vždyť jsem si nedávno stěžovala že tam nechci ... A chválila se že jsem přijatá! :) ... Pomalu tu slzela nad odbornýma předmětama a vychvalovala je až do nebe (oh, díky Bože za tu nynější střízlivost)...  

Maturita!

Maturita!

Maturita!

Uuuuuuuu .... 

"Už se učíš? Je už na čase aby ses na to učila ... No a co když to nedáš, hm? No v žádném případě, musíš se učit!" - pořád stejně nepochopím, proč je moje okolí z té maturity nemocnější víc, než já, její účastník ...  V seznamu jsem předposlední a ... jelikož nás je 5, nemyslím si že bych na tu popravu musela čekat nějak dlouho :D. 
Mj. přihláška na vysokou je podaná, teď jen čekat do června jak se rozhodnou, jestli mě tam chtějí, nebo půjdu pípat do Hrušky k pokladně :D.
A stejně je to vtipný ... Když jsem končila základku, nevěděla jsem co ze mě bude, ale 100% jsem věděla, že chci co nejrychleji vypadnout ze školy a klidně půjdu i za pokladnu, popřípadě do hospody ... Když jsem se dostala na maturitní, ok, to doklepu, ale potom rychle pryč ... No a teď chci pokračovat (a v úplně jiném oboru) a dvě výše zmíněné práce mě naprosto odpuzují a budu je brát snad jen jako ty nejposlednější možnosti ...

Ohledně posledního zvonění ... Nevidím to moc pozitivně ... Ze začátku z toho byli všichni strašně nemocní Jooo uděláme poslední zvonění, to bude perfektní, už se na to těším, paráda... A teď, pokud se to vlastně vůbec domluví, nás bude kolem 10 všeho všudy ... Peníze na sehnání pořádného kostýmu nemám, takže Marge a Emili nejspíš padají (což mě krká asi nejvíc). 

Sákra, tak dlouho už jsem nic nenapsala ... Jako, vážně nenapsala ... Asi zas budu muset přefiknout Múzu abych byla schopná něco napsat, něco smysluplného ...  Už mě to i chybí ;).

Jo a co je nového? Mám miminko ... Jmenuje se Evžen, je červeno černý a bydlí v kulatém akvárku se zelenýma kamínkama, nějakým plevelem a mušlí :)) ... 

 Ach jo, moji milí zlatí, jsem tady pro radu :). Jelikož nemáme ani stužkovák, ani maturiťák (což až taková katastrofa vlastně není, s přihlédnutím na to, kolik to všechno stojí a kolik i tak vysolíme do maturity ;)) a vlastně nemáme domluvené ani nějaké VIP popití někde v nějaké špelůňce, tak jsem se ujala toho, aby domluvila alespoň to poslední zvonění ... Vím že kolem toho byli nějaké problémy pro třídu, která neměla maturitní večírek, ale .. Věřím ve své dokonalé schopnosti ...

A teď ... Pomožte mi vybrat si lepší kostým :)?

Jasně, člověk musí počítat s tím, že pokud chce, aby to za něco stálo, musí si s tím dát práci :). A narozdíl od ostatních, asi nejsem tak moc zdechlá, tak bych se do toho ani nebála jít a klidně i něco málo investovat (barvy, nové hadry, možná i ty čočky).

 Ehm, ehm ... Takže veřejně vykřikuji do světa, že dne 11.9 jsem se oficiálně stala držitelkou řidičského průkazu. Sákra, já sem dobrá. Už to chce jenom toho mustanga a můžeme jezdit do školy. No jaký jsem měla nervy v autobuse, to by jste mi nevěřili. Myslela jsem, že utrhnu to sedadlo přede mnou ... A největší strach jsem měla z testů.

Když jsme čekali než si nás komisař zavolá aby jsme začli, čekali jsme na chodbě, bylo nás tam asi 7. Sedla jsem si vedle študáka (z kterého se pak vyklubal 23-lety kluk :D) a jak jsem byla nervózní, nezavřela jsem papulu ... Pořád jsem musela něco říkat ... Že mám nervy, že se toho bojím, že se mi učitel vysmál při jízdách - to je tak, když si myslíte, že máte jízdy ve 2 hodiny, čekáte tam už od půl 2 a nakonec se ukáže, že jízdy jsou až o půl 4. No ale co, vy tam na tom smluveném místě čekáte a čekáte a čekáte ... Né, nejdete si někam sednout a zahřát se, protože venku fouká, sem tam prší jak prase. Proč ... Dyť je to za dvě hodiny ... Za hodinu ... Za půl hodinu, to vydržíte ... Ách jo ... - že venku prší, že se bojím komisaře, že mu přece nemůže být 23 když vypadá na čerstvých 17 (no nechápu to doteď), že za rok budu maturovat a už vím, jak u toho budu nervózní, že pokud přežiju tyhle zkoušky, už mě nic neporazí, že na nás učitel mává aby jsme šli na testy ... No, kámoš z toho byl docela hotovej, pořád se mi smál, že jsem strašně nervózní a on to bere v klidu ... Testy neudělal, jízdy taky ne.

Nakonec byly testy v klidu ... Měla jsem dvě otázky špatně (a to jsem předtím dělala ty testy nejmíň 50x a ani jedna z těch dvou otázek tam NIKDY nebyla), ale zvládlo se to. Pak už jsem tak nějak nervy neměla ... Když odcházel komisař od testů k prvním dvoum řidičům, řekla jsem mu "zatím nashledanou" a on se tak záludně usmál, tak škodolibě ... Byla jsem třetí řidič s Krakonošem (opravdu tak vypadal) v zádech. Vyjížděla jsem z parkoviště, málo plynu rychle puštěna spojka hop, hop, hop.

Bastards ...

 ... říkat promiň, byla to moje chyba! Je těžké přiznat někomu že to, co se mezi vámi stalo, byla vaše a né jeho chyba (nebo alespoň z části i vaše). Je to jen jedno slovo, ale když ho řeknete, hned Vám bude líp.
... přiznat pravdu! Né vždycky to, co řeknete je pravda ... A vy to často víte ... Víte, že jste se spletli, ale něco vám říká že přiznat se by byla potupa. Naopak. Řekněte to! Naučte se říkat "Jo, máš pravdu"!.
... promíjet! Všichni jsme jenom lidi a každý chybuje... Neodsuzujte ostatní jen kvůli jednomu špatnému kroku vedle.
... neodsuzovat! Že vidíte holku, která má boky a bříško? Že vidíte kluka, který má dredy do půlky zad? Že vidíte někoho obézního? Někoho, kdo má osypanou celou tvář pupínkama? Neodsuzujte! Vidíte jen člověka jako schránku, ale jeho povahu a chování nevidíte. Nemůžete vědět, že ten "tlustý" pán je nemocný, že ten kluk s dredama je inteligentní a hravě by vás strčil do kapsy.
... nevysmívat se! Otevřete oči! ... Myslíte jen na svoje postavení v kolektivu, ve společnosti a tak nějaký "nevinný" vtípek na adresu té tlusté holky tam vpravo neuškodí nikomu a aspoň se trošku zasmějete. Myslíte? Vážně? Tá holka si prošla taky svím, myslíte si že vás neslyší jak se jí smějete, ale vy nevíte, že ona je tá, která má v hlavě toho malého broučka který jí pořád našeptává a nahlodává její psychiku. Snaží se být stejně krásná jako to stádo ovcí s dlouhými blond vlasy, hubenýma, dlouhýma nohama a plochým bříškem... Nevíte, že každý večer brečí před zrcadlem a nenávidí se za to jak vypadá ... Vy nevidíte že přestává jíst, vyhazuje jídlo ... Že je posedlá váhou, kalorickýma tabulkama ... Že nemůže sníst malou kostku čokolády, protože pro ní je jedna kostička jen jako další nadávka a výsměch ... Nevíte, že zachází do extrémů a nechává se zatahovat do drog ... Tráva, ... Piko, ... Nevíte, že končí jako troska na ulici, které zbývá jen několik málo let ... To všechno jen proto, že chce být krásná a už nechce slyšet ten výsměch ... Ještě pořád se smějete?
... nešikanovat! Vybíjet si své nedostatky na ostatních? To, že vy nejste perfektní vám nedává tu moc vybíjet si to na někom slabším! Že vy jste ti lůzři neznamená, že za to můžou ostatní. Nechovejme se jako špína, začněme se chovat jako lidi. Všichni jsou si rovnocenní. Nikdo není míň, nikdo není víc... 

Že ty máš peníze a kupuješ jenom ve značkových obchodech a ona kupuje u vietnamců někde na tržnici?
Že ty hulíš a jsi machr, ale ona sedí u stolu a nemluví?
Že ty hážeš ramenama, ale ona jde podél zdí?
Že ty raděj chodíš za školu dát si pořádnýho špeka, ale ona jde do školy aby něco věděla?
To z tebe dělá něco víc? To z tebe dělá někoho lepšího?

 

Když už Tě něco nasere tak si představ, že jsi kuře a kuře takové problémy nemá...je krásné být malý žlutý mít zobáček a pípat...

Po dlouhé době opět zde ... Ano, slyším dobře? Aplaus? Je na správném místě. Né, teď vážně. Čas není, jednu dobu nebyl ani PC (odešel harddisk, budiž mu země lehká). Teď ho znovu rozjíždím a tahám si sem blbosti, které mi 80GB dovolí (málo, hodně málo). 
Mé prvotní nadšení z povinné školní četby hodně rychle vyprachalo, když nám učitelka řekla, že "koketuje s myšlenkou, že pro náš ročník vyhodí K.Čapka s R.U.R. a Válku s mloky a dá tam něco od Kafky" a já se zrovna na tyhle dvě knížky docela těšila .... Ještě že Máj mi zůstává. Když jsme tak u školy, zjístila jsem, že dávám čím dál větší pozor. Pro mě je to prostě divný. Nezvyk! Dělala jsem vždycky bordel, házela papírky, zapojovala se do války s flustačkou, dělala letadla z papíru, házela papírový bomby, ťukala sousedce na rameno, škrábala do lavice kružítkem obrázky nebo jen popisovala lihovkou .. A já teď dávám pozor. Erupce na Slunci, volejte záchranku ... 

Stává se ze mě knížko-fil ... Jelikož jsem od úterý nemocná (chřipka mě sklátila, sviňa jedna) tak sem si pučila přítelův notebook a stáhla si pár knížek do mobilu. Pche, k čemu čtečku knížek když mám svojeho Samsunga. Dřív jsem taky četla, občas jednu knížku a táhlo se to jako smrad... Ale teď jsem za tu dobu co jsem nemocná splácla snad 5 knížek ... Olalá, další důvod pro záchranku. 

"V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr. "Udělej to," zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz. Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu. "Udělej to," zopakuje Jeanine naléhavěji. "Zastřel je, nebo tě zabiju." Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. "Do toho, Tris," řekne mírně. "Chápu to. Je to v pořádku." Pálí mě oči. "Ne," zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou. "Dávám ti deset vteřin!" zaječí na mě žena. "Deset! Devět!" Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil. "Tris," řekne. "Nemáš jinou možnost." "Osm!" "Tris," zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. "Máme tě rádi." "Sedm!" "Drž hubu!" zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace. "Šest!" Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže. "Pět!" Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život. "Čtyři! Tři!" Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. "Dva!" Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně. Zastřel mé místo nich,  "Jedna!" Zaslechnu cvaknutí a ránu."

Vrrrrrr, to příjemné mrazení v zádech když si to zase čtu ... Že jsem na tyhle knížky nepřišla dřív, sakra. Ležela bych v nich od rána do noci a až bych přečetla poslední slovo příběhu, knížku bych schovala a dostávala se do hlavy hrdinky. 

Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!

Nádherné tělo, chůze jak dáma, škoda, že místo mozku je jen ta sláma.

Léto ... Chci léto ... Motýly,  ptáčky, otravné mouchy, vosy, včely, sršně a komáry. Všechen ten děsně otravný hmyz který vám začně tlapkat přes obličej když si lehnete do trávy ...Nebo aspoň teplo, tak 20 stupňů nad nulu. Našla jsem si perfektní obchod na tílka, maj tam nádherný slevy a asi, až bude další brigáda po ruce a já si vydělám pár chechtáků, vykoupím jim to (už mě chytají ty typicky holčičí maníry, ale kdo by se udržel když tam mají nádherný, zelený tílko s knoflíčkama ve výstřihu za necelých 90,-! Jasně, po slevě z původních 200,- ). 

Kdo by to byl řekl že mám už jen rok a půl do  maturity. Měla bych se podívat alespoň na ty knížky (letmo, Nikolko, aspoň letmo). I když, s mím osobním šarmem a perfektním přesvědčovacím umem to (snad) problém nebude, ale aspoň se na to podívat ... 

Dlouho jsem se neozívala a taky to má svoje důvody. Makala jsem, nebo alespoň jsem se snažila co to šlo. A má to svoje ovace. Nikojka už má svůj pokojíčéééék! Konečně :). Už počítám dny kdy se tam konečně budu moct nastěhovat (ještě je tam pár kosmetických úprav, ale už je to za rohem!). 

Člověk by tak stračně rád vykřičel do světa jak má někoho rád, ale když to udělá tak se to posere ... Jak to vím? Řekla jsem mámě jak moc jí mám ráda a jak moc mi na ní záleží ... A asi 3 dny na mě byla naštvaná tak, že se semnou nebavila, házely jsme na sebe uražený pohledy a chovali jsme se jak malé holky ... A to všechno jenom proto, že si někdo nevidí do pusinky a roznáší to, co není pravda ... Ach to kouzlo sladkých lží ...  No, tak si to tu raděj budu broukat jenom pod vousama, budu si spokojeně vrnět a příst a budu se kochat Jeho přítomností.