|
Ahoj ...  Jsi tady? Nevidím tě. Ty mě vidíš? Zajímavé ... Víš, nikdy jsem to tady neopustila a ... Ptáš se proč? Já nevím ... Nešlo to. Kus sama sebe přece nemůžeš jen tak odtrhnout. Odtrhnout a zahodit. Nechat někde ve stínu a dělat, že o nic nejde, že se nic nedělo. Těch teď už 11 let.
Co? Že to není until you die. Chtěla bych se sem vracet. Pořád a pořád si připomínat to dětství, jak jsem rostla. Ty lidy, kteří v tom byli semnou. Tu houpačku - jednou nahoře, jednou dole... Eh, no nic. Už zase půjdu. Žíj blaze, člověče. Raduj se z maličkostí, užívej života, buď SVŮJ. Pá. |
|
Vážený, milý a úžasný čtenáři ... Vítám Tě!  Od doby založení této stránky je to přesně 3 157 dnů. Něco málo přes 8 let. Ať už mě sleduješ od začátku nebo jsi náhodným návštěvníkem, děkuji Ti, že jsi se mnou tuhle cestu absolvoval. Vyrostla jsem tady. Dospěla jsem. Začínala jsem jako malá holka, která si pomocí internetu tvořila osobnost. Rozvíjela se. Pracovala jsem na sobě a věř mi, byl to boj. Ale teď, po těch 8 letech můžu říct, že jsem to zvládla. Dobojovala jsem a stojím tu teď s hlavou vzhůru a odhodlaná pustit se do něčeho dalšího. Začínala jsem jako dvanáctiletá, možná třináctiletá holčička, která se prostě jenom snažila něčím zaujmout okolí. V reálném světě to moc nešlo, nebyla jsem oblíbená, nezapadala jsem. Byla jsem svá svým vlastním, originálním způsobem, který se vymykal tomu předepsanému. Tak jsem zkusila virtuální svět ... A jak je každý začátek těžký, tenhle byl nepopsatelně. Snažila jsem se, dávala jsem tomuto mému druhému světu vše, co jsem mohla. Rostla jsem a snažila se zlepšovat. Trvalo to dny, měsíce, roky! Ale věř, že se mi to povedlo. Jsem na sebe pyšná. Tenhle druhý svět mi pomáhal. Vždy tu pro mě existoval a já existovala pro něj. Bylo to něco, co mi na té cestě životem strašně pomohlo ... Milovala jsem psaní příběhů, tvoření a vymýšlení imaginárních dějů a životů... What if ... Miluji mou fantazii a tohle byla jediná možnost, jak to všechno vypustit do světa. Dostat to ze sebe. Možná mě neznáš. Třeba si mě už nepamatuješ, nevíš, kdo vlastně jsem ... A třeba jsme si podobní víc, než si myslíš ... Děkuji Ti že jsi tu byl semnou. Že jsi mi pomáhal v rozletu, byl jsi při mě při stoupání i mích pádech a i teď, když mi pomáháš při té konečné cestě. Díky! |
|
Od zítřka je to přesně měsíc kdy mi začíná státní část maturit a už se z povzdálí na mě směje didakťák z angličtiny ... A pak to začně. Sakra. Když si to tak projdu zpátky, docela hodně, hodně rychle ty 4 roky utekly ... Vždyť jsem si nedávno stěžovala že tam nechci ... A chválila se že jsem přijatá! :) ... Pomalu tu slzela nad odbornýma předmětama a vychvalovala je až do nebe (oh, díky Bože za tu nynější střízlivost)... Maturita! Maturita! Uuuuuuuu ....
Ohledně posledního zvonění ... Nevidím to moc pozitivně ... Ze začátku z toho byli všichni strašně nemocní Jooo uděláme poslední zvonění, to bude perfektní, už se na to těším, paráda... A teď, pokud se to vlastně vůbec domluví, nás bude kolem 10 všeho všudy ... Peníze na sehnání pořádného kostýmu nemám, takže Marge a Emili nejspíš padají (což mě krká asi nejvíc). Sákra, tak dlouho už jsem nic nenapsala ... Jako, vážně nenapsala ... Asi zas budu muset přefiknout Múzu abych byla schopná něco napsat, něco smysluplného ... Už mě to i chybí ;). Jo a co je nového? Mám miminko ... Jmenuje se Evžen, je červeno černý a bydlí v kulatém akvárku se zelenýma kamínkama, nějakým plevelem a mušlí :)) ...
|
|
Ach jo, moji milí zlatí, jsem tady pro radu :). Jelikož nemáme ani stužkovák, ani maturiťák (což až taková katastrofa vlastně není, s přihlédnutím na to, kolik to všechno stojí a kolik i tak vysolíme do maturity ;)) a vlastně nemáme domluvené ani nějaké VIP popití někde v nějaké špelůňce, tak jsem se ujala toho, aby domluvila alespoň to poslední zvonění ... Vím že kolem toho byli nějaké problémy pro třídu, která neměla maturitní večírek, ale .. Věřím ve své dokonalé schopnosti ... A teď ... Pomožte mi vybrat si lepší kostým :)?  
|
|
 Bastards ... |
|
|
|
Když už Tě něco nasere tak si představ, že jsi kuře a kuře takové problémy nemá...je krásné být malý žlutý mít zobáček a pípat... Po dlouhé době opět zde ... Ano, slyším dobře? Aplaus? Je na správném místě. Né, teď vážně. Čas není, jednu dobu nebyl ani PC (odešel harddisk, budiž mu země lehká). Teď ho znovu rozjíždím a tahám si sem blbosti, které mi 80GB dovolí (málo, hodně málo).  "V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr. "Udělej to," zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz. Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu. "Udělej to," zopakuje Jeanine naléhavěji. "Zastřel je, nebo tě zabiju." Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. "Do toho, Tris," řekne mírně. "Chápu to. Je to v pořádku." Pálí mě oči. "Ne," zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou. "Dávám ti deset vteřin!" zaječí na mě žena. "Deset! Devět!" Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil. "Tris," řekne. "Nemáš jinou možnost." "Osm!" "Tris," zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. "Máme tě rádi." "Sedm!" "Drž hubu!" zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace. "Šest!" Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže. "Pět!" Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život. "Čtyři! Tři!" Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. "Dva!" Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně. Zastřel mé místo nich, "Jedna!" Zaslechnu cvaknutí a ránu." Vrrrrrr, to příjemné mrazení v zádech když si to zase čtu ... Že jsem na tyhle knížky nepřišla dřív, sakra. Ležela bych v nich od rána do noci a až bych přečetla poslední slovo příběhu, knížku bych schovala a dostávala se do hlavy hrdinky.
Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý!
|
|
Nádherné tělo, chůze jak dáma, škoda, že místo mozku je jen ta sláma.
Kdo by to byl řekl že mám už jen rok a půl do maturity. Měla bych se podívat alespoň na ty knížky (letmo, Nikolko, aspoň letmo). I když, s mím osobním šarmem a perfektním přesvědčovacím umem to (snad) problém nebude, ale aspoň se na to podívat ... Dlouho jsem se neozívala a taky to má svoje důvody. Makala jsem, nebo alespoň jsem se snažila co to šlo. A má to svoje ovace. Nikojka už má svůj pokojíčéééék! Konečně :). Už počítám dny kdy se tam konečně budu moct nastěhovat (ještě je tam pár kosmetických úprav, ale už je to za rohem!). Člověk by tak stračně rád vykřičel do světa jak má někoho rád, ale když to udělá tak se to posere ... Jak to vím? Řekla jsem mámě jak moc jí mám ráda a jak moc mi na ní záleží ... A asi 3 dny na mě byla naštvaná tak, že se semnou nebavila, házely jsme na sebe uražený pohledy a chovali jsme se jak malé holky ... A to všechno jenom proto, že si někdo nevidí do pusinky a roznáší to, co není pravda ... Ach to kouzlo sladkých lží ... No, tak si to tu raděj budu broukat jenom pod vousama, budu si spokojeně vrnět a příst a budu se kochat Jeho přítomností. |
|
 Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni potkáme u štědrovečerní večeře, společně se navečeříme, budeme se na sebe usmívat a přát si krásného Ježíška. Společně si přiťukneme skleničkami se šampaňským, rozkrojíme si jablka a budeme sledovat jak jsme si vykrojily nádhernou hvězdičku. Najednou zazvoní zvoneček ve vedlejší místnosti. Cože? Ježíšek je tady! Všichni se nedočkavě hrnou k Vánočnímu stromečku který hraje všemi barvami a snaží se, spolu se silnou vůní skořice a čerstvě napečeného vánočního cukroví, doladit Vánoční atmosféru k naprosté dokonalosti. Všichni se usadí na gauč, dědeček si sedne do křesla a šťastně sleduje malou vnučku jak samou nedočkavostí utíká ke stromečku aby mohla rozdat dárky ... Každý pomalu rozbaluje svůj dárek který dostal od Ježíška ... Dárky jsou rozbalené, co teď? Dědečkovy se na pravé koleno posadí vnučka a on jí hřejivě obejme rukou kolem pasu aby si byli blízko, jako rodina. Všichni si spolu povídají, smějí se a užívají si Vánoc ... A co když otevřu oči já? Vánoce ... Ten kouzelný čas, kdy se všichni nasoukáme do formálního oblečení a v duchu si brbleme "je to jen jeden večer! Pak to hodiš zpátky do skříně a natáhneš si teplaky". Kdy když se potkáme ve dveřích, strojeně se na sebe usmějeme a snažíme se nezačít hned při prvním kontaktu nadávat ... Ignorujeme fakt, že jsme celý den běhali jak na provázku z místnosti do místnosti, pohádali se se skoro každým v domě a vyslechly si že všem kazíme Vánoce a svátky svým chováním. Všechno se uklidnilo, pach nikotinu pomalu dosedl na gauč a křesla v obýváku a všichni si sedly ke stolu ... Popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla. Všichni sedí ukázkově rovně. Zatáhlé břicho, žádné shrbené záda. Z větší části to dělá i formální oblečení, která nás k tomuto docela nezvyklému posedu nutí. Dojíme, chňapneme po prvním jablku které vidíme a počkáme než k nám dokoluje nůž. Než ten se k nám dostane, slyšíme několikrát "jůů... Dívej, to je krásná hvězdička ... Tá se ti povedla!". I my rozkrojíme jablko. Usmějeme se na okolí (i když vůbec nechápeme, proč se tohle vlastně dělá) a ukážeme naši "hvězdičku" světu. Najednou někdo vztane od stolu s tím, že se půjde podívat, jestli náhodou už nedošel ježíšek ... Zabouchnou se za ním dveře a jsou tu posvátné 2 minuty ticha kdy nikdo nepípne ... Najednou zvoneček ... Ježíšek ... Procházíte do druhé místnosti a podíváte se z okna ... Světýlka, světýlka a zase světýlka ... Všude vidíte jenom světýlka ... Jen ... Vaše okno je úplně prázdné ... Proč? Protože kdyby na nich něco bylo, nebylo by přes to vidět ... Očekáváte, že místnost bude alespoň trošku na příchod Ježíška připravená ... I třeba tá perfektní, uklidňující vůně skořice ... A nebo ten plápolající ohýnek od svíčky ... Místo toho se nikotinový oblak pachu zvedá s vaším příchodem a vy dostáváte pořádnou ránu do nosu ... Dostanete se ke stromečku ... Dědeček si sednul do svého křesla, jeho vnučka celá natěšená skáče kolem stromečku který je pod záplavou dárků. Chňapne po prvním a začne ho rozdávat ... "Jé, to sem si přál ... Ježíšku, děkuju ... Bože to je perfektní" ... Všichni si rozbalí dárky, dá si je na stranu, spráskne se rukama a chňapne se po televizním ovladači ... Někteří jsou jen tak vyvalení v křesle a koukají ... Jiní leží na gauči ... Jsou tu i tací, kteří sedí v pokoji opření o postel ... Koušou se do rtu aby nezačali natahovat, promrkávají, aby si nerozmazali řasenku když by je někdo zavolal, aby vše "bylo" O.K. ... A kteří si říkají jak dlouho ještě táhle strojena lež bude všechny okolo bavit ... Přetvařovat se jenom proto, žeje 24. prosince ... A až bude 25.-tého, chovat se uplně stejně jako doposud ... Ti, kteří se utěšují že jednou to bude lepší ... Občas se někdo natáhne pro cukroví ... Tiché mezery ve vánoční pohádce v televizy protíná opakující se škrtání zapalovače a rozpalování cigarety ... Šťastné a Veselé, pánové a dámy ... |