Jo, kdysi to mělo smysl ... Někdy, ze začátku ... Teď? Sedíte u pc, mačkáte F5 nebo klikáte na aktualizovat, přepínáte mezi profilem a zdí, klepete se nad další novou fotkou někoho z vašich "přátel" (někoho, z těch pomalu 300 lidí které ani neznáte,protože teď platí čím víc přátel - tím lepší) a stejně, co z toho máte? 

Je fajn že tam poznáte zajímavé lidi, máte tam s kým pokecat, protože většina lidí je teď raděj u Facebooku než venku, ale .. co z toho? 

Líbí se mi jedna myšlenka co tam putovala ... Bylo to něco ve smyslu, že teď je každý frajer, když holce přes chat napíše jak je hnusná (jak jí má rád, jak s ní chce chodit, jaká je to kost a td.) ale proč toho samého není schopný v reálu? To samé ale v bledě růžovém. Přes FB se dokáže každý hádat, dávat kopačky, zesměšňovat ... Ale v reálu? 2 slečny, co by se nejraděj sežraly za živa, protože jedna druhé "nelajkla" fotku, kolem sebe chodí jak bludný duše a nemají na to si to vyříkat ...

 Nějak se mi všechno začíná sypat - jako domeček z karet. Nejlepší kamarádka se už tou nejlepší nazvat nedá ... Kamarád, se kterým se znám přes 2 roky, dávaly jsme si dárky na narozeniny, Vánoce a svátky mě nejspíš úplně odepsal ... Ani nevíte jak mi to vadí ... Byl to takový ten kamarád, který o vás věděl vlastně víc, než vy sami o sobě ... Věděl kde v danou chvíli jste, věděl co děláte, věděl jak vypadáte, věděl jestli se smějete nebo brečíte ... Věděl všechno ... Jo, pravda ... Zase to možná beru pesimisticky, možná je to jenom taková tá chvilková odmlka, chvíli se nebudeme bavit a pak to začne nanovo ... A nebo taky ne ... 

Sakra ... 

Chci vědět jak na tom jsem ... Ale u všech a ve všem ... Nějak se v tom ztrácím ... 
 

Where can you run to escape from yourself?

Je smutný, když 15-ti letá dívka pronese větu :"Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí" ... 

Tak ... A teď se zamyslete ... Chcete taky tak dopadnout?

Je zbytečný fňukat pro rozlitý mlíko ... Minulý článek neomlouvám ... To né ... Ani se ho nesnažím vzít zpátky ... Snažím se s tím sžít ... Co bylo - bylo ... 

Bylo to super, těch 12 prožitých let spolu ... Ale všechno jednou končí a tak za tímhle dělám čáru ... Jak to bude pokračovat? To už není v mích rukou ... Ozve se? Bude to mít vůbec cenu? ...

Mám nový život, ano, je pravda, že ho neberu ... Nechci ho ... Jsem člověk, který se nerad učí novým věcem, který se nerad začleňuje k cizím lidem, který nerad poznává nové lidi ... Nikdy sem to tu neměla vlastně nějak moc ráda (neberte si to někteří osobně), nikdy sem se nechtěla stěhovat. Trhat kamarádství od školy, styky z rodinou ... NIKDY! Ale když už se tak stalo ... Je to vlastně nová šance, že? Tak proč jí nevyužít? ...

I když je pravda, nabídnout mi někdo, že bych se mohla vrátit zpátky do Zlína,  ... domů ... Asi bych to brala, ale bylo by to těžké ... Proč? Bylo by za kým, pár lidí tam zůstalo pořád stejně normálních a jedinečných ...  Bráška, ten jediný a dokonalý, který mě toho tolik naučil a na kterého bych nikdy nedala dopustit ... Do kterého vkládám takové naděje a kterému věřím víc než sama sobě ... Který mě utěšoval když sme se hádaly doma ... A dědu ... Toho, který mě jako malou okřikoval ať ty krokusy netrhám... Se kterým si popovídám mnohdy líp než s kýmkoliv  jiným ... Se kterým chodím v létě na jedno chlazený a slaný tyčky ... Se kterým se brodím přes řeku ledovou vodou v listopadu jenom proto, aby sme nabraly nový, pěkný kamínky na skalku ... A s tím, s kým vlastně nemám nic do rodiny, ale jsme si tak podobní ... Taťka by byl nablýzko ... Ale hlavně ... Vzpomínky tam zůstaly ... A ty jsou to nejkrásnější ... 

Ale na druhou stranu ... Tady mám MSO1 ... Dokonalou třídu blbů, kteří se mi vryly do paměti natolik, že pryč prostě nikdo z nich nemůže ... Tady mám malou ségru, kterou musím ještě tolik co naučit ... Mamku, se kterou se musím ještě tolikrát pohádat abych zjistila, že to je vlastně zbytečný, protože ona je jedinečná ... Otčíma, se kterým se musím hodinu v kuse přít každý den proto, aby sme se hodinu na to mohly rozesmívat ... Tetu, Angie, jakou sem v životě nepoznala ... 

Vlastně celý druhý život kterej už se se mnou bude táhnout rok (ano, 22.srpna jsme se stěhovaly) a který nějak tak nejde už vymazat ...

Znáš mě? A vlastně ... Znám já tebe?

Nevím jestli to můžu posoudit, ale řekla bych, že se sobě ztrácíme. Však pomalu ani nevíš, kdy mám svátek nebo narozeniny ... Pomalu ani nevíš, jakou mam barvu očí, barvu vlasů (jo, jediný + je asi to, že každou chvíli je to jiná barva), jak se chovám, jak vypadám ... kdo jsem. Když jsem se stěhovala, na konci devítky říkaly jsme si celou dobu, že přece těch 60km nás nerozdělí. Že je mezi námi těch několik let pevného přátelství, které přerušila možná jedna, nebo dvě hádky. Že jsme ty nejlepší kamarádky, které spolu drží v dobrém i ve zlém. Že jsme ty dvě cáklé holky, které spolu dokážou cokoliv ... Mýlili jsme se? - nebo snad, já? Bylo mi jasný že intr nás prostě rozdělí, ale nečekala sem že až tak ... Že až tak se změníš ... Né, nedávám ti to za vinu, jen je mi to doopravdy líto ... Měly jsme prázdniny 2o1o jen pro sebe ... a užily jsme si je? Byly to naše poslední společné prázdniny ... Člověk si neváží něčeho, když to má, než to ztratí - říká se ... Já tě měla jako kus sebe, říkala ti opravdu všechno o sobě, každý detail ... Nikdo mě nezná líp než ty ... Ani rodiče, ani brácha, ani Edi ... Možná o mě víš víc věcí, než já vím sama o sobě ... Měla jsem tě za to druhé já, které se nikdy neztratí, kterému budu vždycky moct věřit ... A bohužel sem se mílila ... Sakra ... Kam se to ztratilo? Řekni! ... Ani nevíš, jak je mi chybí ty hodinový probíračky kluků, účesů, řasenek a nevím čeho ještě ...

Kdy jsme si naposledy dobře popovídaly?
Kdy jsme se naposledy objaly?
Kdy jsme se naposledy smály až jsme brečely?

A na druhou stranu ... Nepoznávám tě ... Skoro už tě neznám ... Ze začátku když jsme se teda potkaly na ICQ nebo FB, tak jsem ti napsala, nebo si napsala ty ... Teď? Nepíšu - nepíšeš ... Je to smutný, co se stane z  "nejlepších kamarádek" rozdělených 60Km od sebe po ani né roce ... Změnila jsi se, já taky ... Je z tebe holka, která vymetá každou zábavu, propíše trojnásobek kreditu za týden s cizíma klukama, není  s tebou normální řeč ... Nejsi to ty ...  

... 8. měsíců ... 60Km ... 

TOHLE!
Dokáže zničit 12 let přátelství ...
Kdybych to nezažila, nevěřila bych ...
Bohužel ... 

 Poslední dobou mám nehorázný okno ... A popravdě, nepotřebuju ani žádný pití ... Vůbec nemám nápad co napsat ... Říkám, prostě okno ... 

A tak, ať tu zbytečně neplácám a nevypisuju blbosti ... Tak vám jen něco poradím ... 

Pokud stále nevíte kam jít na školu, pojďte k nám, na Kouřílku do Přerova ... Takto, prosím, vypadá naše vyučování ...  Hrály jsme "Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum" místo češtiny, optických materiálů a optiky ... (jo jistě, můžu tu ještě zdůraznit že jsme byly v Meoptě na exkurzy a pak sme tlápaly přes pole, přes bahno /takže sme všichni nakonec byly jako prasata, a to doslova/ a v polovině pole jsme se zastavily a rezignovaly jsme ...) ...

A světe div se, líbí se mi tam ...
A sem spokojená ... 
A nešla bych jinam ...
A proč? ... 
Protože tam mám Eduarda a sestřičku ... 

 Zase řeším obrovské dilema ... Už podle nadpisu asi poznáte, že se u mě jedná o barvy vlasů. Moje původní barva je hnědá, pak sem to obarvila na červenou. Tá se mě držela nějaký ten pátek. Pak mě to trklo a já si dala černé podbarvení (už nikdy v životě, nejde se toho zbavit, sakra). Pak sem to nechala odrůst a pomalu sem to zesvětlovala .. A teď je ze mě zebra  ... Nahoře, odrosty od červené mám světle zrzavé, po stranách mám hnědé vlasy s červeným nádechem a dole, místo čistě černého podbarvení mám černo červeno hnědé vlasy ... Tak teď mi poraďte ... Co si na tu hlavu plácnout? Strašně ráda experimentuju 

Susan Coffey, je nádherná  ... 

Potřebuju od Vás všech pomoc ... 
Nějaké adminka tady na pise.cz měla na svém blogu fotku puzzle, už slepené a na stěně ... 

Téma toho puzzle bylo štěně, nejspíš labradora, které bylo šedobílé a v puse drželo rudou růži ... 

Tihle lidé překonali svůj handicap a dokázaly, že si žít zaslouží ... Obdiv pro ně ... 

Už nějakou dobu přemýšlím o těch rádoby slavných ,,Královnách českého internetu" a říkám si, co na nich vlastně lidi viděj? To, že jejich blogy jsou převážně růžové není nic extra úžasného. To, že točí videa ... Budiž, ale co z toho ti lidi maj?  To, že se fotěj skroucený před zrcadlem, nebo maj na blozích každý druhý článek plný svích fotek, co z toho? 

Proč to vlastně píšu? Třeba proto, že mě deptá vidět Natálku na každý stránce kdekoliv na internetu a každou chvíli o ní slyšet ... Sakra! Je to normální puberťačka jako všechny ostatní, jen ona potřebuje být víc vidět ... Že jí to pořád baví ... Odsaď - pocaď ...

Proč by měla být zrovna Natalia Sadness (Natalie Smutková) královnou českého internetu?
 

Je to jen proto, že :

a) její video vidělo několik set tisíc lidí?

b) fotí jí docela šikovná fotografka a ona za ní bere ovace?