VSUVKA
Takže, jelikož se dost málo dočkávám komentářů (spíše skoro vůbec), tak dodělám komix, ikdyž je mi toho strašně líto, že je vám za těžko tam aspoň napsat bů! ... asi 4 díly do konce, možná ani né to... A naposledy vás prosím, když já se s tím tak kašlu, a vy nejste schopní nic napsat (za což vám teda děkuju!) tak se prosím přemožte a prostě nějakou kravinu mi tu napište! Já to ráda píšu, ale když k tomu nemám žádný ohlas, žádnou motivaci?? Tak doufám,že aspoň u posledního dílů (jak tu bude) něco najdu ...
Ale jsem pevně rozhodnutá? Totiž... potom už to asi nepůjde vrátit zpátky " no, nevadí... Oni to zvládnout" odfrkla jsem a zakroutila jsem hlavou v dlaních.... Ovšem, pokud jsem pevně rozhodnutá, nemám důvod cokoliv měnit... Ale v jednom jsem měla pravdu, prostě někdy to musí skončit... Prostě tohle řádění nemůže trvat pořád, musí to skončit... Prostě musí!! Zněla moje rázná odpověď, při níž jsem se zvedla a s výrazem hrdého bojovníka, který vyhrál nějakou velkou bitvu, jsem kráčela do mého pokoje...
Došla jsem ke knihovně, kde jsem měla docela dost starších knížek, které jsem ještě nečetla a ani moc nevěřím, že je ještě přečtu... Napřáhla jsem se pro jednu, která mě lákala k přečtení už hodně dlouho, ale můj pohled sklouzl na jinou knihu. Byla velká, se zeleným přebalem a asi s 300 stránkama. Vytáhla jsem teda jí, vzala si ze stolu prosaiku a začla psát ... Tá kniha byl můj ,,deníček" ... Znáte to, puberťačka mají růžový deníček s nějakou celebritou a já mám svůj prostý deník, který ... No, ona je to vlastně kniha (proto píšu mezi řádky), ale má tak nudný název, že jí nikdo stoprocentně nevytáhne!
Psala jsem si tam asi, ... něco málo okolo 45 minut, než jsem knížku zaklapla, pomalu se postavila na nohy a znova jí vrátila mezi své ,,příbuzné". Byla už tma a já sem se chtěla vydat co nejdříve..., tak jsem si šla lehnout a spát... Zbudily mě až ostré paprsky slunce, prodírající se přes tmavé ranní mraky. V mžiku jsem byla oblečená a potichu jsem scházela ze shodu. Docela mi to šlo, protože mě ani Cloude nepostřehl... Vyběhla jsem ven ale tentokrát jsem se nevydala směrem k lesu, dnes né.
Dnes jsem šla směrem k místnímu zchátralému hřbitovu, na konci města .. Bylo mi jasné, že pokud tam nikdo nechodí, bude tam ona... Bylo to asi 30 minut od mého domu, takže se to dalo zvládnout ... Když jsem tam došla, mohlo být něco okolo půl 8-mé ráno. Došla jsem k velké bráně. Celou jsem si jí prohlédla, i do nejmenšího detailu... Nakonec sem jí ze strašným skřípotem a vrzáním otevřela ...
Vešla jsem dovnitř, a hned jsem stála před dveřmi kostela. Byl to kostel i menší hřbitůvek v jednom... Byly tu pochování ti slavnější z našeho města ...Stála jsem u dveří, které byly prosklené takže šlo vidět dovnitř. Nad dveřmi stál nápis "Per aspera ad astra" . V překladu to znamenalo " Přes překážky ke hvězdám" .... Zadívala jsem se na latinský název a mírně jsem se pousmála ... Jemně jsem přikývla a otevřela dveře ... Tyhle už šli lehce, žádný skřípot, žádné vrzavé zvuky, nic...
Než jsem se stihla ohlídnout, stála jsem v sále, který byl rozlehlý, ale nikdo ani nic v něm... Toho mi bylo celkem líto... Místo bylo překrásné, ale nikdo se o něj dlouhá léta nezajímal... Asi
Překročila jsem jí a už jsem šla směrem nahoru do schodů, když v tom na mě někdo zavolal " Raven! Počkej!"
Automaticky jsem se otočila a uviděla jsem mamku... nebo spíš... spíš jen anděla, do kterého se vtělila ... " Proč jsi tady?" " už jednou jsem ti řekla, že přijdu když mě budeš hodně potřebovat..." řekla a zpomalila svou chůzi a došla ke mně. " Ale já to chci zvládnout sama! Chci se s tím poprat já a né aby to dělal někdo za mě!" " Opravdu nechceš pomoct? Jsem tu jen jako tvá opora, jen jako záchytný bod, když budeš potřebovat nejvíce pomoc... Budu tu pořád, stačí jen zavolat... Ale teď neodejdu!" řekla mi a jí nevěděla jak jí mám odpovědět.
Najednou se za jejíma zádama objevil David. " Davide? Co tu děláš?" zeptala jsem se ho zděšeně, protože jsem nevěděla, jak se sem dostal... " už jsi to kdysi slyšela. Myslíš, že naše rodina je normální" zopakoval mi tu otázku David. " Takže.. ." začla jsem nahlas přemýšlet " ... my jsme rodina?" zeptala jsem se a nazdvihla jsem obočí. David jen přikývl, ale hned dodal " ale prosím, už mí neříkej David, nejmenuji se tak!" " a jak se tedy jmenuješ?" zajímala jsem se "Ireneus, ale raděj si nechávám říkat David, protože mé jméno určitě nikdo nezná a nikdy jsem neměl náladu vysvětlovat, že nejsem místní kvůli mému jménu..." vysvětlovat složitě David, teda Ireneus ... " ... a abych na to nezapomněl, já jsem tvůj bratranec!" pousmál se Ireneus a mrkl na mě ... " a proč jsi mi to nikdy neřekla?" podívala jsem se pokřiveným pohledem na toho anděla. " Protože ... Nikdy se mi nijak nehodilo ti to říct, dokonce jsme o Ireneusovy ani dlouhou dobu neslyšeli. Dostala se nám fáma, že zemřel při pádu do moře, proto jsme tě s tím nechtěli obtěžovat..."
" ano, krásná pohádka..." znuděně jsem se podívala za sebe, kde právě popošel anděl... " teď už víš vše, co jsi vědět měla ... já, ... já už jsem tu jen jako přebytečná figurka v poli... Dnes mě vidíš naposled..." řekla mi máma, pomalu se otočila na mě a já v jejím úsměvu zase viděla ten úsměv hodné mámy, která je ráda, když vidí jak její děti běží za ní ze školy ..
Úsměv té hodné mámy, kterou vidíte každé ráno a polorozespale jí zdravíte ... hned mi bylo jasné, že to zase se mnou myslí dobře ... Nechtěla jsem jí odporovat, měla jsem jí ráda ...
" tak co, bratránku, jdeme na to" zeptala jsem se a pousmála . Ireneus jen přikývl hlavou, došel ke mně, a nastavil své ruce. Já se mu podívala do očí, které byly momentálně tak laskavé, ale i plné respektu. Natáhla jsem moje ruce k jeho, on se na mě usmál a chvíli na mě koukal. Najednou okolo jeho rukou se začala rozrůstat žlutá záře, kterou jsem viděla i u El ... Ovšem, tohle asi nebylo pro uzdravení ... Najednou jsem se zase cítila jako ... Jako nic ... Ano, Ireneus nás přeměnil, ... asi na duchy...
Otočily jsme se, "máma" došla ke mně a Ireneusovy, podívala se na mě, hřejivě se usmála. Po chvíli její pohled sklouzl na Ireneus, a řekla mu " máš jí na starosti ". V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka ... Potom se otočila také na mě a klidným hlasem řekla " sbohem mé dítě... Ještě se uvidíme..." obejmula mě, ikdyž já nevěděla o čem to mluví, ale její objetí jsem jí opětovala...
Otočila jsem se a šla jsem s Ireneusem po schodech nahoru. Naše kroky nebyly slyšet ... Byly tak tiché, jako číhající kočka ... Došli jsme nahoru a rozhlédli se. Všude na stěnách byly groteskní kostlivci a pavučinky, jako po nějakém hallowenu. Stoupli jsme si vedle sebe a koukli před sebe ... " Ou, asi nás vidí" pošeptala jsem Ireneusovy do ucha " jo, oni ano!" řekl nahlas a máchl rukou na znamení nějakého gesta, díky kterému jsme se změnily zpátky.
Přímo na nás, nebo spíš na mě koukala nějaká dívka ... Měla kárný modrý oči a stejný účes jako já ... Zajímavé ... " Čekala jsem vás tu" řekla dívka a mile se na nás podívala ... Měla krásný, uklidňující hlas ... " Asi vím, proč jste došli" pokračovala ... " předem bych vás chtěla upozornit, že jste tu špatně... Hlavně ty Raven ... Chceš mě přemoct? Já, ... já už bych toho také ráda nechala, ale sama se toho vzdát nemůžu... Jen ti dám jednu radu, najdi tu správnou osobu, ona už bude vědět co dál ... Víc ti k tomu nemůžu říct..." mile se na mě usmála. Najednou jsem si všimla, že po jejích stranách stojí nějaké dvě osoby... andělé? ... Asi.. Jeden měl bílé a druhý černé křídla ... Podívala jsem se na ně...
" Zavři oči" "a sni" doplnily se navzájem a já najednou uviděla všude tmu... Nic pod sebou, žádný vzduch, žádné světlo, žádné předměty okolo mě, žádní lidé, prostě ... Byla jsem ... volná...