Než začnete číst, pusťte si tuhle↓ písničku (dík Ang za inspiraci)
Až na poslední chvíli si člověk začne uvědomovat, co vlastně měl a bezhlavě to ztratil. Nejhorší na tom je, že už to nejde vrátit zpátky do starých kolejí. Pokaždé zůstane taková vzpomínka v nás, nevymažeme jí, ikdyž by jsme si to někdy horoucně přáli... Já měla život, ... co mám teď?
" Bude v pořádku, paní doktorko?" "To vám nemůžu s jistotou říct tady na místě, ale podle testů a různých vyšetření, jí to nezpůsobí nic vážného. Její zranění odpovídá silnému otřesu mozku, které způsobuje dočasné vypadávání paměti. To je zatím vše se víme, nasadily jsme jí léky a staráme se o to, aby byla co nejdříve v pořádku. Spolehněte se na nás" "Mnohokrát děkuji. Můžu zůstat tady v pokoji, dokud se neprobere?" "Jistě ovšem...myslím, že nebudete čekat dlouho". Začala jsem se probouzet...
První se vrátil sluch, mírné tikání všech budíčku, přístrojů a podobně mě již teď dohánělo k šílenství. Pak zrak. Spatřila sem naproti mému lůžku stát Lia a vedle mě nějakou ženu v bílém, nejspíš doktorka. Usmívala se na mě a řekla mi " nebojte, vše bude v pořádku. Udělali jsme vám pár testů a máte jen silný otřes mozku. Máte štěstí že jste z té bouračky vyvázla v pořádku, nevypadalo to dobře"
". Cože? Takže Lio jí řekl, že jsem měla autonehodu? Ovšem, říct jí co bylo doopravdy, skončila bych na psychiatrii. Teď mám 2 možnosti. Lio se za mnou zachvíli přiřítí se stovkou otázek, tak si můžu vybrat. Mám hrát že ho neznám, že si ho nepamatuji, aby to bylo pro nás oba lehčí? On si mě oblíbil, vím to a proto mu nechci dát takovou ránu... Nebo se na něho strašně smát, on si uvědomí že si ho pamatuji a uvidíme jak to bude dál... Nechci mu ublížit, nechci. "Ahoj Raven" promluvil na mě a mě přeběhl mráz na zádech "Raven? Pamatuješ si, kdo jsem?" zeptal se mě třesoucím se hlasem. Zvedla jsem hlavu k němu a jen sem zakroutila hlavou. Jeho pohled klesl k zemi a odešel z místnosti.
Chvíli jsem se na něho dívala, jak odcházel. Bylo mi ho líto, ale nic lepšího jsem v tu chvíli udělat nemohla. Doktorka stála kousek dál, u stolku kde měla nachystanou injekci, nejspíš pro mě. A nebo pro toho druhého nemocného (na pokoji jsme byly 2), ten vypadal že je na práškách.
"Za půl hodiny dojde sestřička a podá vám nějaké prášky" oznámila mi doktorka a vyšla ven z pokoje...
"Nemusíte se ničeho obávat, pane, vaše přítelkyně bude jistě v pořádku a je jen asi 5-ti procentní možnost, že by se jí paměť nevrátila." " Děkuji za uklidnění, ale není má přítelkyně, jen kamarádka, ale děkuji." Doktorka pokývla hlavou a odešla do kanceláře. Lio se posadil na židličku připevněnou ke zdi a čekal ... 10 minut... 20 minut... půl hodiny, když v tom uviděl sestřičku, jak jde směrem k mému pokoji se mírně pousmál, ale zase sklopil hlavu, položil jí do dlaní a začal přemýšlet ...
Sestřička si nesla ten stejný tác s injekcí a práškama pro Raven. Tušila že to bude normální podávání léků, jako pokaždé. Sáhla po klice a zmáčkla jí....
Z pokoje Raven se ozval strašný křik až na chodbu. Lio zděšeně zvedl hlavu a podíval se na sestřičku, jak se rozbíhá do pokoje. Neváhal a běžel za ní... Srdce se mu rozbušilo jako na poplach a on věděl, že to není dobré... Doběhl ke dveřím pokoje, podíval se dovnitř a po chvíli sjel po rámu dveří...
"Nemá puls a nedýchá" .... "Tá kniha, co tu dělá?".... "Nejspíš bude pro Vás pane"....
Lio otevřel knihu a začal číst, jeho oči se zalili slzamy hned při prvních řádcích... Po chvíli zaklapl knihu, pevně jí sevřel a řekl ,,Sbohem, Raven"