Ahoj ...
Jsi tady?
Nevidím tě.
Ty mě vidíš? Zajímavé ...
Víš, nikdy jsem to tady neopustila a ...
Ptáš se proč?
Já nevím ... Nešlo to. Kus sama sebe přece nemůžeš jen tak odtrhnout. Odtrhnout a zahodit. Nechat někde ve stínu a dělat, že o nic nejde, že se nic nedělo. Těch teď už 11 let.
Jo. 11.
Víš, tolik se toho změnillo, tak strašně moc věcí je jiných... Věcí, přátel, názorů, míst. Ale pořád jsem to Já. Tam uvnitř, jen tá omáčka kolem se změnila.
Člověče, chybí mi to tady. Vím, že už bych se nedokázala vrátit do stavu v jakém jsem dřív byla, ale ... Byly to krásný roky, ostatně, to už jsem psala. Nikdy jsem na to tady nezapomněla, potajnu se sem vracím, po očku podívat, jak jsem rostla... A nejsem sama.
Ale je mi to asi líto.
Co?
Že to není until you die. Chtěla bych se sem vracet. Pořád a pořád si připomínat to dětství, jak jsem rostla. Ty lidy, kteří v tom byli semnou. Tu houpačku - jednou nahoře, jednou dole... Eh, no nic.
Už zase půjdu. Žíj blaze, člověče. Raduj se z maličkostí, užívej života, buď SVŮJ.
Pá.