I believe I can fly ...

Sakra! Těším se až budu mít vlastní pokoj, s vlastní postelí a vlastním kobercem před postelí .... Proč? Jelikož naše patro v baráku je stále ve fázi oprav, tak jsme namačkaní 4 lidi v jedné místnosti. Krása ... Nádhera ... A na mě se sestrou vyšlo že budem spát na patrovce (což je docela logické, když není místo). Nic neříkám, vždycky sem chtěla patrovou postel a spát nahoře. Říkala jsem si že to bude pecka, spát víc než půl metru nad zemí ... Jelikož ségra spí dole a sem tam steče z postele, tak na zemi před postelí je madračka z děcké postílky, kdyby přece jenom spadla, tak ať to tak nežuchne a nepřizabije se ... 

Vždycky malé nějak vysí z postele ruka, noha nebo hlava, ale nějak jí zpravíme aby nespadla. No ... ať to nezakecám ... Dneska v dílnách sem si sedla před stůl mistrové a čekala jsem než mistr bude mít čas. Mistrová zvedla hlavu od papírů a hned se zajímala: 

"Co se děje, Nikčo?"
"Co, co?"
"No že jsi sem tak dopadla, sedíš tu jak tělo bez duše a ..." a sjela očima na moji modřinu, velkou asi jako dvakrát velká padesáti koruna, kousek pod ramenem. 
"Jo, tá modřina na ruce ... Víte .. Emmm ... Máme dvoupatrovku a já spím nahoře ... No a dole na zemi máme takovou madračku, kdyby náhodou sestra spadla dolů, tak ať se moc netřískne ... No ... A já z tý postele v noci sletěla." 

A Mistrová měla co dělat aby to nějak rozdýchala. Víceméně to vtipný je ... Ale vážně vypadám  jak dítě z bité rodiny. A tá modřina né a né zmizet... A ještě jak se paní mistrová začla smát, no .. Znáte ten pocit, že víte, že do 2 sekund se začnete šíleně červenat ... Že víte, že pomalu chytáte barvu podobnou rakovy ... A že víte, že vám najednou děsně hoří líčka a ani kdyby jste narvaly hlavu do lavóru plného kostek ledu a ledové vody, tak by vás to neochladilo? Vítejte v mém světě ...