Noobik | Druhý život

 Tichou chodbou se ozval skoro neslyšný klepot. "Ell? Můžu vejít?" jako odpověď se přes dveře doneslo jen tlumené zafňukání. Starší žena vzala za kliku a pomalu otevřela dveře do skromně vybaveného dětského pokoje.

Přímo naproti dveřím se pod peřinou krčila malá, okatá holčička. Blonďaté prstýnky, které se táhly podél jemné, dětské lícní kosti spadaly na dívčina ramena. Její velké, modré oči, které byly orámovány hustou řadou tmavých řas, se v měsíčním světle neobvykle leskly. Stařena nechala potichu zapadnout střelku zámku u dveří, pustila kliku a ustaraně se podívala na malou holčičku. Tá se pořád krčila za peřinou, z náručí jí čouhalo ucho plyšového medvídka a sem tam musela popotáhnout. Najednou, jako by mezi nimi nebyl několika generační rozdíl. Byly tu jen ony dvě ...

            "Teto Avo, řekni mi ..." ozvalo se tiché zakňourání z pod peřiny "... ví o mě můj tatínek?". Starší žena tuhle otázku přímo čekala. Nebyla to první a ani poslední otázka stejného rázu. Pomalým, rozvážným krokem došla až k posteli malé Elleonor a s nevídanou elegancí se posadila na její okraj. S hřejivým úsměvem na rtech se podívala na dívenku "Neboj kulíšku ... Vždycky jsi byla a budeš jeho dcerunka. Ať už stál vedle tebe, objímal tě, posílal tě večer spát, nebo se na tebe někdy hněval. Věř, že tě miloval a nepřál by ti nikdy nic zlého. Byla jsi jeho a maminčino štěstí.". Malá Ell zvědavě povykoukla víc z pod peřiny a stará opatrovatelka mohla spatřit už matné cestičky slz na dívčině tváři. "Teto, opravdu?" dětský hlásek se mírně zhoupnul. "Opravdu, Ell. Vždycky tě milovaly. Určitě, kdyby mohly, daly by mi teď za pravdu.". Ava se natáhla přes Elleonořinu postel a vzala malou ručku do dlaní. Nechtěla aby se dívenka bála, avšak, nečekala že si to tady okamžitě zamiluje. Přejížděla dívce konečky prstů přes hřbet ruky, její oči sklouzly na jejich dlaně. "Víš, to co se stalo mě mrzí. Všechny tady to mrzí. Ale vlastně, nic se nezměnilo ..." její pohled se vrátil zpátky do hypnotizujících dětských oček, které jí pořád sledovaly. " ... pořád tu jsou s námi. Pořád tě hlídají a opatrují, všimla sis toho? Když ti v noci foukne vánek kolem vlásků, nebýval to tatínek, kdo tě přes ně hladíval? A když v noci uslyšíš tichý šepot dopadajících kapek na parapety, nebývala to maminka, kdo ti šeptávala pohádku před spaním?". V dívčiných očích se mihlo porozumění ... Pochopila to ... "Teto Avo a uvidím se s nimi ještě někdy? Moc mi můj tatínek s maminkou chybí" ještě pevněji objala svého medvídka, kterého dostala k 6-tým narozeninám od svých rodičů, a ještě vroucněji se k němu přitulila. " Ale to víš že ano, kulíšku. Jen né dnes. Možná né zítra, ale slibuji, že jednou se s nimi zase setkáš.". Žena se naklonila k malé dívence aby jí mohla setřít poslední slzičky které jí padaly z očí. Její dotek byl tak laskavý. Věděla přesně jak uchlácholit malé děvčátko, jak zacelit praskliny na tak malém srdíčku. To ona tam byla pro všechny náhradní maminka, avšak sama věděla, že to je jen dočasné řešení. Pomalu vstala z postele aby mohla přikrýt malou Elleonor. Se značnou péčí dívence upravila polštář a tá se pak zavrtala i s medvídkem do své deky. "Dobrou, teto Avo ... A děkuju " ozvalo se zašeptání od Ell. Avě se na tváři usadil upřímný a hřejivý úsměv "Dobrou noc, kulíšku.". Ava se otočila a pomalím krokem vyšla z pokoje. Když pouštěla kliku a čekala na zapadnutí střelky, ucítila, jak jí přes záda přeběhnul příjemný chlad. Nebránila se tomu, dokonce něco takového čekala. Opřela se o dveře a rukou si prohrábla vlasy ... Věděla, že táhle dívka si toho protrpěla už dost. Z jejího přemýšlení jí vyrušilo tlumené šeptání které vycházelo z dětského pokoje "Dobrou maminko a tatínku. Mám vás ráda!".