Nico Noay
Je krásný myslet na budoucnost, proto strašně ráda plánuju co by mohlo jednou být, ale jsem realista, takže se držím nohama pevně na zemi.
17.díl
"Dobrý ráno Alexi" vzbudila jsem se do nového dne, ale Alex to stihl dřív. " Jak ses vyspal můj manžílku?" zasmála jsem se a otočila na něho. " Ale jo, celkem dobře, ale ... tak trošku..." zakoktal se Alex a přiložil si prst ke rtům jako že přemýšlí. " Co trošku?" zeptala jsem se ho napjatě, " no, trošku chrápeš!" vyhrkl to ze sebe a začal se smát. " Seš blbej!!" řekla jsem mu a praštila ho polštářem po hlavě. Se začal smát ještě víc.
. Já už raděj vstávala z postele a šinula si to pryč z místnosti. Přemýšlela sem, co asi budu dělat a napadla mě jedna střelená věc... Jít ven. Nevím proč ven, prostě mě to tam táhlo... Došla jsem před dům, jak tam máme mu malou álejku a lehla jsem si před ní. Už začal padat sníh a tak jsem nachvíly zavřela oči a nechala vločky padat na mé tělo.
Byl to zajímavý pocit, ale kupodivu mi byla i zima. Otevřela jsem oči a spatřila tu změť vloček, jak se jedna mihotala přes druhou a nějaké splívaly do sebe. " Pamatuji si, jak jsme s bráchou takhle ležely, ještě před naším starým domem a stejně jsme koukali na vločky. Leželi jsme vedle sebe a slíbili si, že se nikdy neopustíme, ať už se stane cokoliv... Pak byla ale tá nehoda, každý se rozešel jinam..." vzpomínala jsem nahlas, " ale co, to už je dávno... Každý si žijeme svůj život, nevíme o sobě, ale ... pořád jsme rodina" . Pomalu jsem vstávala z chladné země a oklepávala se od sněhu.
pise.cz/img/131905.jpg">
Loudavým krokem jsem vyšla schody a došla do obýváku do tepla. Položila sem se na pohovku a chvíli jsem ležela. Přemýšlela jsem o všem možném... Až... Najednou jsem vystartovala z pohovky a běžela nahoru za Alexem...
Došla jsem tam a Alex stál u okna a koukal z něj ven " Hele, Alexi... Já musím... Je to silnější než já, ale slibuji, teď to bude jiný... Vrátím se co nejdřív..." "Co já s tebou nadělám Raven? Můžu ti to nějak zakázat?Ne... Tak běž a dávej na sebe pozor, ať se vrátíš v pořádku..." " Hele, ale zase z toho nedělejme nějakou strašně smutnou scénu jako z amerického filmu..." " Tak dobře" řekl Alex a nuceně se zasmál... Cítila jsem někde v hlouby kostech, že je tu něco špatně. Že tu něco nesedí... Objali jsme se, políbily, ale já se ho nechtěla pustit. Nevěděla jsem co to je, chtěla jsem tam s ním být, jako by to bylo naposled... Nevím, nějaké divná atmosféra...
Hodila jsem na sebe hadry a sešla jsem dolů ze schodů... V půlce schodů jsem se otočila na Alexe a dívala se, jak se naklaní k oknu a kouká na zasněžené sousedství. Zakývala jsem hlavou a zasmála se... " Cloude, jdeme??" zavolala jsem na něho a rukou jsem udělala gesto, ať ke mně přiběhne.. Teď jsem bez něho nechtěla jít... Nevěděla jsem, co mě čeká...Doběhl ke mně a šťastně mával ocáskem "To se tak těšíš??" zeptala jsem se ho a poškrábala jsem ho za uchem... " Tak jdeme??" zeptala jsem se a vyšly jsme ze dveří...
---
Došly jsme do lesa a já šla rovnou po prašné cestičce. Říkáte si prašné? Ale tak... sněží tam né? Ano, sněží, ale stromy jsou tu tak hustě srostlé u sebe, že tvoří takový deštník a přes něj se ten sníh prostě nedostane... Došla jsem k hrobu, který byl obrostly ze spodu mechem... nikdo se o něho nestaral, ale taky proč by měl, že jo... Vždyť ten hrob je prázdný...Zvedl se vítr a zchladl ... věděla jsem o co se jedná... Protáhla jsem obličej dolů a "smutně" jsem se zakoukala na hrob. "Chjo..." povzdechla jsem si " už si tam měla být tak... 3krát? Minimálně? A pokaždé se z tama vypaříš...Jak to sakra děláš? Vím, že nejsi normální člověk, ani zvíře... Že zkrátka nejsi normální. S tím už jsem se smířila... Ale... Jak to pokaždé dokážeš... To mě zajímá... Nejsi člověk, nejsi zvíře, nejsi stroj, si duch... Paní dokonalá... Co jde proti mně, ikdyž já neznám důvod... Jednou se mi o tobě zdálo a najednou Pfff a hned jsem tá nejhledanější na tvém seznamu ..." rozpovídala jsem se
... Ona se otočila a zašla za mě, otočila se taky na hrob a " a víš že já a ni nevím? Nějak si to prostě dokázala.. Jsi výjimečná a tak po tobě musím jít! Né, blbost!! Já nejsem tá nejvyšší... Je ještě jedna..."
otočila jsem se na podpatku bot a zvedla jsem obočí " O čem to meleš?" zeptala jsem se jí nechápavě...
pokráčko příště :) Takže, tohle je předpřipravenej článek, protože tu nejsem... Nevím, kdy odpovím na vaše komentáře...
Ale prosím, pár komentů potěší :)
Komentáře
| RE: 17.díl | lowiska | 02. 08. 2009 - 23:48 |
| RE: 17.díl | noobik | 03. 08. 2009 - 10:09 |