15.díl

Jó, jó.. Když si děti hrajou xD Ale nějak sem to nevybrala, jak okolo Raven je to bílý... No, kašlu na to xD

Stoupla jsem si doprostřed cestičky a čekala co bude a nebude. Ohlížela jsem se dozadu, sledovala moje křídla, jak se v chladném větru třepetají. Nachvíly jsem se ohlídla i po hrobu, který byl očividně prázdný. " Takže tebe nejde jen tak zabít, co?" pozvedla jsem obočí a podívala se na ní, " konečně ti to došlo. Jsme stejně staré, jsme stejné...". 

Stála asi 3 metry přede mnou a za ní byla tá žena a tá mladá dívka. " Ještě ti to nedošlo?" zatvářila se, jako když chtěla aby zase byla víc tma. Teď se ale jen zatvářila, nic víc... Udělala jsem malí krůček k ní a nadzvedla jsem koutek "tak co?" zeptala jsem se,...

... ale najednou " aaa, sakra..." slyšela jsem zpoza ní. V zadu, jak se tá žena a tá dívka rvali, tak z tama se ozval ohlušující výkřik. Koukla jsem se na ní, ona se zapotácela a klekla na kolena. Držela si ránu a okolo ní začaly lítat světylka.

Dívka se najednou z kruté zabijačky přeměnila na mladou dívenku se snědou pletí a blonďatýma vlasama.

" Co to?" vyděšeně jsem se sama sebe zeptala . " Jak jsi jen..." z výčitkami na očích jsem se jí zeptala a ona se jen začala ďábelsky smát. Udělala krok ke mně a natáhla ruce. Chtěla po mě skočit, ale já zavřela oči a přála si ať se vyhnu. Otevřela jsem oči s otázkou kde jsem?

... Tady?Proč zrovna tady? Objevila jsem se na střeše toho domku " A helemese ... máme tu kamzíka !" řekla tá osoba a začla se smát. Nadzvedla jsem obočí a odhodila si vlasy dozadu.

Sešla jsem na roh střechy, chytila jsem se větve a spustila jsem se po ní dolů... Asi jsem byla moc rychlá, protože mě tá osoba neviděla, tak sem toho využila a shodila jí na zem.

Ona se stihla ještě otočit a tak mě kopla do hrudníku. Odletěla jsem kousek na zem a chytla jsem si místo, kde mě kopla ... Zhoršilo se mi dýchání a a zamlžilo se mi před očima, ale ještě jsem se mohla udržet na nohou. Pomalu jsem se zvedla a zbystřila svůj pohled na ní.

Chtěla se taky postavit, tak jsem k ní doskočila, chytla jí za ruku a otočila, nejspíš v kloubu. Určitě to hodně bolelo, tak polevila a jak se pustila země, spadla hlavou na roh náhrobku. Její tvář znovu zbledla, oči se zbarvily šedi a z hlavy se jí spustil proudek krve. Její tělo pomalu doléhalo na zem, jemný studený vítr si s ním ještě pohupoval, ale potom ho spustil na zem.

Dolehl na mě opět ten šťastny pocit výhry, ale byla jsem pořád naštvaná. Bylo mi jasné, že tohle není konec, že se znovu ukáže. Ale tohle přeci nebude trvat do nekonečna! To by byla blbost! Jednou to přeci musí skončit ... Otočila jsem se od mrtvého těla na patě a koukala jsem na tu ženu, jak ke mně pomalu kráčela.

Říkala jsem si kdo to je, jestli nějaká "víla" nebo něco takového, nic mě ale nenapadalo... Žena houpavými kroky došla ke mně a přikývla " Nezměnila jsi se!" řekla mi a usmála se. " My se známe?" opatrně jsem se zeptala, protože jsem fakt nevěděla o koho jde. " No, dalo by se říct že ano, ale.. už je to dlouho..." "tak mi poraďte třeba na to příjdu" . Během našeho rozhovoru se rozednilo a slunce krásně vyšlo na nebe.

" Skus zapátrat, nějaký ten rok zpátky. Myslíš že naše rodina je normální?" " No, co myslím je teď momentálně jed... Naše? Řekla jste Naše?" žena jen přikývla " ty nejsi jediná, kdo je /nenormální/ v naší rodině..." " mami? Ty žiješ? Ale.. já tě viděla ... v tom autě... tu noc...  i s bráchou a..." zakoktala sem se, ale ona mi položila prst na rty a špitla "pšššt, vše není tak jak vypadá. Sice tu jsem, ale jen nachvíly a jen tehdy, kdy mě opravdu potřebuješ... Teď by jsi to sama nezvládla, tak jsem došla z jiného světa..." . Nevěděla jsem jak se tvářit. Byla jsem šťastná, že vidím mámu, ale i smutná, že jí vidím jen nachvíly. " Už mě volají, musím se vrátit, ale neboj, ještě se uvidíme!" " ale... je toho tolik co si musíme říct a..." " já vím o všem,... nemusíme nic řešit" máma se na mě usmála, objala mě a najednou zmizela.

---

Došla jsem domů, to už bez křídel, ale smutná. Stoupla jsem si před dům a tiše vzdychla. "Mám jít domů a říct mu, co jsem viděla? Nebo mám jenom vejít a o ničem se nezmínit..." ptala jsem se sama sebe a nevěděla jsem odpověď na mé otázky...

Vyšla jsem schody z těžkýma nohama, ale zvládla jsem to. Otevřela jsem co nejpotišej dveře, aby o mě nikdo nevěděl, ovšem.... " Ahoj Alexi..." řekla jsem mu posmušile "ale, ale? Nějaká smutná, copak ??"

Alex došel ke mně a políbil mě. " Promiň, nemůžu o tom mluvit, nebo spíš... Nechci..."

jemně jsem mu odsekla a vyšla nahoru po schodech do chodbičky před ložnicí. Chytla jsem se okna " Co se to semnou děje? Ženu se za nebezpečím ... Ale nechci do toho zatahovat mé přátele... vím jak to všechno zkončí..."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Aspoň jeden komentář... prosííííím xD