10.díl

"Ah... Au, moje hlava!..." začala jsem klít ze zavřenýma očima. Přejela jsem si rukama po obličeji a pomalu je otvírala " Pořád tady?" smutně jsem řekla, ale otočila jsem se na NĚHO a poslouchala co říká. " Dobrý ráno, je středa, další z těch slunečných dnů, jak jsi se vyspala?" říkal ten kluk a koukl na mě.

jsem vstala a chytala se za hlavu. Byla jako jeden střep, myslím, že takovou bolest jsem ještě nezažila... Opatrně jsem se dokolíbala k novinám, které ležely u stolku a přečetla jsi, jaký je den a kolikátého ( jenom abych měla přehled ). Byly tam i celkem nezáživný informace, ale dalo se to číst. Najednou jsem ale upustila noviny na zem a chytila se za hlavu "... jako po flámu!" řekla jsem a začla se smát.

On vstal a došel ke mně, chytil mě za ruku a strašně mi děkoval, já se pořád ale jen smála a tak jsem ho chytla kolem ramen, a pevně objala!

! Začli jsme se společně smát a najednou vešel Cloude, rozrazil dveře, takže se celá místnost prozářila světlem a čerství vzduchem. "Tak jdeme?" zeptala jsem se se slzami v očích způsobenýma smíchem. " jo klidně" usmál se na mě a otočil se směrem ke dveřím.

Já se otočila  k místnosti zády a pomalu jsme vycházeli. On šel první a já šla pomalu za ním. Jak vyšel, já se otočila zpátky k místnosti, prohlídla si jí celou a nakonec jsem se usmála. " Je konec... prozatím"  řekla jsem po tichu a shodila sklínku ze stolku na zem. Ozval se tlumeny zvuk a já zavírala dveře.

Šla jsem vedle něho a šli jsme domů.

o 2 měsíce později ...

Zdravím zase po dlouhé době čekání na nás dva,... ano, řekla jsem NÁS DVA! Takže z leva, ok? Jmenuje se Alex a je mu 23 let a momentálně je to můj Alex! Ano, začli jsme spolu chodit a jestli se vám zdá to pozadí za námi povědomé, ano, máte pravdu.

Jedná se totiž o bývalí dům Daniela, odstěhoval se a mi to koupily i z nábytkem. Neptejte se co se stalo ze starým domem.... Jsme spolu šťastní, spokojení... Prostě nám to spolu klape.

To můžete vidět i tady,... Mám ho strašně ráda od té doby, co jsem mu " zachránila život " ... Ale když se to tak vezme, to on mě zachránil né já jeho. On mě varoval ve snu... Konec básnění, protože...

" DING DONG!" . " Sakra, proč zrovna teď? V tom nejlepší?" Zasmál se Alex a já se smála spolu s ním " já nevím, ono je to vždycky tak nějak naschvál"

Zasmála jsem se ještě víc a šla směrem ke dveřím.

Otevřela jsem letmím pohybem rukou a najednou vidím nějakého kluka " ano?" zeptala jsem se. " Jmenujete se Raven?" zeptal jse mě a já jenom kývla že jo. Přeměřila jsem si ho od hlavy k patě, ale nikoho mi nepřipomínal.

" Takže žiješ? A já v to nevěřil...." Řekl a taky si mě přejel pohledem, " My se známe?"

zeptala jsem se ho a začala jsem být trošku nervní . "Ano, známe...

A neříká ti něco věta – Raven! Dělej, nebudeme na tebe čekat z večeří! Tak makej !!! - ?!" já zapřemýšlela a ...

" Bráško...?!" s dojetím jsem mu skočila okolo krku a nevěřila tomu, že tu přede mnou stojí můj brácha, který se ztratil a já ho nemohla najít... ...." Takže si mě pamatuješ? Já nemůžu věřit tomu, že moje mladší sestřička přežila..." rejpnul si do mě " Hele! Nejsem zas tak mladší! Ale zase mám tattoo a ty ne!" zamachrovala jsem a on musel přiznat že mám pravdu. " Já jsem tak šťastnej ségra, ale už musím. Bydlím tady kousek s jednou rodinkou, která mě vzala jako malého klučinu k sobě"

" Jo v pohodě brácho, šak se ještě uvidíme, ne?" " Jasně!" .  Rozloučily jsem se spolu a já vešla do domu. Spokojeně jsem zavřela dveře a šla nahoru do ložnice.

Plná radosti jsem lehla na postel a přemýšlela nad tím, co jsem teď viděla .... "Prostě žije!" křičela jsem pro sebe.

Najednou došel Alex a my se začli líbat... Asi... Asi celou noc...