Nico Noay

 ,,Nikdo nemůže vystoupit ze svého příběhu."

Jsem mladá, správně střelená plnoletka která si jede tu svou. 
Je krásný myslet na budoucnost, proto strašně ráda plánuju co by mohlo jednou být, ale jsem realista, takže se držím nohama pevně na zemi.

rubriky:

návštěvní kniha

přihlášení

9.díl

pise.cz/img/121881.jpg">
"sss..." zasyčela jsem, protože to trošku pálilo... Otočila jsem se a ...  " Raven, začínáš dobře! Takže jsi jako tvoje matka... První důkaz!" trošku zaskočeně, ale s pýchou v hlase řekla tá žena... Já měla, ehm... Křídla? Nevím na co, protože létat jsem doposud nepotřebovala a asi to bylo dobře, že jsem ty křídla ani neměla... Ale přestala jsem uvažovat nad tím co mám a nemám na zádech a zadívala se na soupeřku.

Tá mezi tím, co já jsem přemýšlela nad sebou, z opakovala můj čin a nějak se jí křídla dostaly také. Došla ke mně, a já jen viděla jak se její zorničky zvětšují. Najednou jsem měla tendenci uhnout a tak jsem sebou cukla doprava.
Udělala jsem dobře, protože kdybych neuhla, její pěst by skončila v mém obličeji, nebyla to moc příjemná představa...  Já jí to chtěla oplatit a tak jsem natáhla ruku s noži, které se mi dostaly asi s těmi křídly... (co já vím možná bonus) ... a chtěla jsem jí udělat malou památku na obličeji, jako mám já, ale ona najednou...

zmizela ... " Myslíš že je to fér? Takhle si zmizet uprostřed souboje?" Vykřikla jsem a zaslyšela za sebou slabé zašustění listí. Rychle jsem se otočila ale pozdě, nebyla tam.

Asi 10 minut jsem stála a otáčela se za podivnými zvuky ale když v tom najednou do mě zezadu něco silně narazilo. Dopadla jsem kousek dopředu ale oklepala jsem se a za sebou pořád slyšela jenom její smích. Škodolibý a hodně hluboký. Nevěděla jsem jak na ní vyspět, tak jsem zavřela oči a nechala fungovat ostatní smysli...

Chvíli jsem poslouchala štěbetající ptáčky, potom veverky jak pískaly na větvích, ale i nepříjemné šustění keříků, listí a křupání větviček....

... Musela jsem se hlouběji zamyslet a poslouchat jenom jí... Až jednou, po dlouhé době jsem udělala manévr dozadu a natáhla ruce z tenounkými noži.

Ty nože projely do jejího těla jako nůž do másla. Jenom bylo slyšet poslední zapraskání větviček pod jejíma nohama. Cukla sebou a vypískla. Pomalu jsem zvedala pohled od země a dívala se jí do očí, které byly najednou víc jakoby živé. Ona se jen chabě usmála a podlomily se jí kolena. Padala do sedu ale stále se držela na ráně... Já se na ní usmála, ale nevěděla jsem co mám dělat... Začala sebou klimbat ze strany na stran až se převalila na bok,...

... naposledy se na mě podívala a ještě vztáhla ruku. Jakoby si myslela že jí někdo pomůže. Omil!.... Její oči se začaly měnit do bledě modré až šedé. Začalo mi jí být trošku líto, ale hned mě tá lítost přešla, protože jsem si vzpomněla na větu " ... No já jen, že jsem se na tom trošku podílela,...". Najednou jsem viděla jak z jejích polomrtvých očí, vytryskl slabý proud slz. Dívala jsem se do nich a bylo to jako na porážce, vidíte zvíře, ale nemůžete mu pomoct... Najednou ale dopadla úplně na zem, její tělo začalo chladnout a tvář blednou.

 Věděla jsem že je konec, tak jsem se otočila a odešla jsem do té boudy. " Je konec!" řekla jsem rázně, ale v tu chvíli se mi zamotala hlava a já jsem upadla a omdlela...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

(Aspoň jeden koment by potěšil)

Zpět na hlavní stranu blogu