Nico Noay

 ,,Nikdo nemůže vystoupit ze svého příběhu."

Jsem mladá, správně střelená plnoletka která si jede tu svou. 
Je krásný myslet na budoucnost, proto strašně ráda plánuju co by mohlo jednou být, ale jsem realista, takže se držím nohama pevně na zemi.

rubriky:

návštěvní kniha

přihlášení

Úvod

pise.cz/img/108620.jpg">

" Tak co, nezajely by jsme do obchodu na nějaký nábytek nebo tak ? Koberce... nebo jenom na oblečení?" povídala mamka hned jak si sedla ... Koukla jsem se na ní " mami mě je to jedno...". Mamka se otočila na Chrise. Ten s plnou pusou povídá " jak chceš"... "takže je to jasné. Oblíkat jedem!" Řekla nedočkavě mamka.

Nasedly jsme do našeho velkého modrého auta, a mohly jsme vyrazit. Byly jsme tam asi za 10. minut. Ponakupovaly jsme a jely jsme domů, to jsme bohužel už  nestihly za světla.. Bylo to jasné. Jet s mamkou do obchodu, tak to se nikdy nevrátíme za světla.

... "nemám zapnout topení?" zeptal se nás taťka. My jenom zakývaly že ne a mamka mu to přetlumočila.

Najednou ale se Chris otočil na mě a povídá " rychle, skloň hlavu a dej jí mezi kolena! DĚLEJ!" potichu na mě křikl. Já nechápala co se děje, ale udělala sem to.

Najednou sem slyšela mamku, jak křičí "Jonathane pozor! Uprostřed cesty je vlk..." potom sem už jenom slyšela zakvičení kol, rychle otočení a náraz. . Probrala jsem se a všude chvíli byla tma. Vylezla jsem z těží z auta a slyšela jen ohlušující troubení klaksonu. Přibelhala jsem se k mamce a taťkovy. Třepala jsem s nimi jak to šlo, ale nejevily známky života.Začla jsem brečet a pomalu couvat.

Jakmile jsem narazila na strom, sesunula jsem se k zemi, hlavu si přela o ruku a začla jsem brečet ještě víc. Brácha ke mně došel a pomohl mi zvednout se.

Já se na něj jenom podívala a se ubrečenýma očima sem se zeptala " že to není pravda!" ... on jenom kývl hlavou a do očí se mu nahrnuly slzy...

Nevěděla jsem co dělat, objala jsem ho jak nejpevněji to šlo... Po chvíli mě od sebe odtrhl a zatřepal se mnou "musíme utéct... teď už nic nezmůžeme" řekl mi a já sem se zdráhala že nemůžeme, že je tu nenechám jen tak.

... nakonec jsem usoudila že má pravdu a začala jsem křičet " Pomoc, pomozte nám!"

Jak jsem viděla nějakou postavu, okamžitě jsem se z bráchou rozběhla pryč, z toho hustého lesa... Bloudily jsme společně po cestě.... Ale nakonec jsme se musely rozdělit. Každý šel jinama. Já si našla tuhle chajdu a on... to nikdo neví... Nevím, jestli ještě vůbec žije...

Tak tohle je můj příběh, jak jsem se dostala sem... Snažím se to tu nějak přežít, ale po čase jsme si zvykla... Cesta je tu zarostená stromy, takže žádné auto se sem nedostane...

Tohle je Cloude , můj pes. Našla jsem ho jako štěně přivázané u stromu tady poblíž... Tak jsem si ho vzala.

Něco co je na mě divné je to, že jsem na sobě našla nějaký tetování. Nevím jestly to je tetování, nebo něco jiného. Ale... jako malá jsem to na sobě neměla. Asi je to nějaký znamení. Jedno mám na lítku, mě to připomíná nějaký lano s uzlem nakonci nebo tak něco. A nebo anděla.

Druhý, větší mám na zádech pod vlasama, je to drak a třetí mám na hrudi, to jsou nějaké bezvýznamné čáry.

Mám menší jizvu na horním rtu a to nevým jak jsem k ní přišla... asi jsem se škrábla o nějaký keř.

Tak to je pro dnešek všechno...  Doufám, že vám to jako úvod o mě bude stačit a doufám, že se vám můj životní příběh bude líbit.

Zpět na hlavní stranu blogu