Ještě chvíli jsme tam dělali kraviny s Christopherem a Noemy na houpačkách, ale potom jsme sedli do auta (Chris se zase roztáhl na zadní sedadla a usínal). Dojeli jsme domů a už bylo odemčeno, El už asi došla ze školy domů. Zaparkovala sem auto do garáže a vyšla jsem nahoru do pokoje. " Čáu mamko" vykřikla na mě už z dálky El, " tobě to ale sluší, taky pro tebe něco mám!" řekla a táhla mě k zrcadlu. Natáhla mi na krk Palestinu a mrkla na mě.
Rozběhla se dolů a vytáhla úkoly. Sedla si ke stolu a začla psát. " Hele, nechceš náhodou pomoct? Ve škole mi to celkem šlo" pousmál se Chris a naklonil se, aby si přečetl El domácí úkol... " Jo, tak tohle mi šlo" " No a já si to vůbec nedávám" usmála se El a přikývla Christianovy. On si přisedl k ní a pomohl jí. Já sem si lehla na postel, a začla si číst. Přišlo mi divný, že tu nikde neslyším basy, zpěv ani El křik, jak zase skáče na gauči. Sešla jsem dolů a viděla je, jak společně dělají úkoly... Opřela jsem se o dveře, zkřížila ruce a pousmála se. " Tak tohle když se sečte a výsledek se odmocní a potom vynásobí, tak by to mohlo vyjít" zasmál se Chris a stoupl si " díky za pomoc Chrisi" řekla El a zavřela sešit.
Najednou se setmělo a já došla za Chrisem. " Dík žes El pomohl" "jo, pohoda, není za co děkovat" " Ale je... Nepodnikneme něco?" zeptala jsem se a zakroutila sem se před ním na znamení tance... Ovšem... Já šikula, vyvrtla jsem si kotník. Jak sem se klátila k zemi, Chris mě chytl a " jsi v pohodě?" zeptal se... " Jo, ale odnes mě prosím do obýváku na gauč a zavolej mi prosím El".
Teda mě tam odnesl a opatrně mě tam položil, vyběhl nahoru pro El a řekl, že jí potřebuji dole. El už byla oblečení, ale seběhla dolů a jak mě viděla, že tam ležím, zasmála se a řekla "kotník?" já jen přikývla a taky se zasmála...
Došla ke mně, naklonila se k mojí noze a začla třít rukama... Zase se okolo jejich rukou začalo vytvářet světlo a mě začla noha mírně hřát... Asi za minutku jsem vyskočila úplně v pohodě z gauče a objala jsem El. " Díky zlato" poděkovala sem jí.
Když jsme se pustily a oddalovaly od sebe, všimla jsem si, že ve dveřích stojí Chris... " Jaj" řekla sem trošku hlasitě a El se nechápavě zeptala "co se děje Raven?". Naznačila jsem jí, ať se koukne jeho směrem a jak ho uviděla, zbledla, ale hned na to nasadila americký úsměv... " Když se vás zeptám, co to bylo, dostanu od vás pravdivou odpověď?" Zeptal se Chris a El se na mě koukla. Její oči se začli mlžit a já si v duchu říkala: To není dobrý... Ale přikývla jsem mu, na znamení že ano... " Já mu to vysvětlím..." chytla mě za rameno El a otočila se na Chrise... " Pojď si sem sednout, prosím. Špatně se mi vysvětluje, když seš oděně
" Tak kde začít... Jak si viděl, nejsme ... normální?!" hledala správný výraz pro to slovo co nás vystihovalo.... " Já nemám otce a taky nejsem Raven dcera... Popravdě, je to sice ironie, ale je to pravda... Chtěla sem jí jednou zabít... Ovšem Ona mě z toho dostala..." " počkat, počkat, počkat... Pěkně od začátku..." namítl Chris a opřel si hlavu o dlaň... Já mezitím zasedla k piánu a listovala sem si zpěvníkem... " Raven také není normální. Ty znaky, co má po celém těle nejsou tetování... Abych řekla pravdu, ani já doposud nevím, co to je... Ovšem Raven má také svojí moc... Když byla mladá, její rodina měla autonehodu a ona jako jediná se svým bratrem přežila ..." nechtěla sem je poslouchat, tak sem pomalu začla mačkat klavírní klávesy a jemný zvuk se začal rozléhat po místnosti, zatím v tlumeném tónu "... Ona se potom zabydlela v lese, ve starém srubu, kde žila do své dospělosti... Raven má ještě schopnosti, které nedokázala odhalit, ale ona na ně časem přijde...." Dokončila svou řeč El...
"Elish vlastně nemá rodinu. Já nejsem její matka. Jen jsem jí, tak jako adoptovala, když sem jí donutila aby se přeměnila z krvelačné holky, která toužila po mé smrti, na prosťačku. El je mnohem nebezpečnější než já, má úžasné schopnosti. Umí léčit, číst myšlenky, ovládá telekinezi ... Ovšem taky to s ní občas není lehký..." řekla jsem a pousmála se... nakonec jsem nezapomněla dodat " prostě... nejsme normální rodina... Ale prosím tě o jedno, nikomu tohle neříkej... Já na to, jaká jsem nejsem pyšná. Je mi to líto, že sem neměla dětství, jako každé normální dítě, že jsem neměla normální přátele, normální rodinu, normální život..." klesl můj hlas a začal se klepat ".. žila jsem na vlastní pěst, vše, co jsem dělala, bylo nebezpečné... Kdyby někdo věděl, jaké jsme, nebylo by to pro nás nejlepší..."zakončila jsem mojí řeč a odsunula jsem se od piána...
Christopher se jen zvedl z pohovky, podíval se na El a pak na mě a tiše špitnul " děkuji" a odešel do pokoje s výrazem zadumané ještěrky.
" Snad jsme udělaly dobře, že mu věříme... Moc na pochybách nejsem, ale ..." " El neboj se, já mu věřím a pochybuji, že kdyby to někomu řekl, tak že mu to někdo uvěří." " To je vlastně taky pravda, takže se nemusíme moc strachovat, co? Ale raděj budeme opatrní, ok?" "ok!" odpověděla jsem El a mrkla jsem na ní.Už se rozednilo, takže jsme zase celou noc dělali kraviny ... ani snídani jsem nestihla připravit. " El nechceš jít spát?" " já? Proč? Za 7 minut mi jede autobus ..." usmála se na mě El a já jen nadzdvihla obočí se slovy " zase máš pravdu".
". Hned na to El vyběhla po schodech nahoru, do pokoje se převléct do školní uniformy. Já jsem šla okolo zvířecích misek, a když jsem si všimla, že jsou prázdné, neměla jsem co dělat tak jsem je naplnila.
Někdo zazvonil, tak sem šla směrem k hlavnímu vchodu, když v tom mě předběhla El a křikla " já budu první" a usmála se. Otevřela dveře a v běhu křikla " Dobrý dén" a běžela dál. Když jsem se doloudala kde dveřím, všimla sem si, že je tam brácha.
" Čau brácho, co je nového u tebe a v tvé adoptivní rodině?" " Tam? Asi nic.. Pořád nuda, nuda a nuda..." " Jo, tak to je celkem odvaz" zasmála jsem se " já sem si sem nechala nastěhovat jedny sourozence, tu bydlí..." " tak to tu máš zábavu né?" " No, to jo" pousmála sem se a koukla sem do země. Tak jsme asi hodinu klábosily, když v tom se zastavilo u domu auto.
Někdo stáhl okénko od auta a na místě řidiče se mi před očima zformovala krásná, vysoká bruneta jak volala " Zlato? Jedem? Musíme ještě vybrat ty šaty!" " Jo, už letím!" zavolal na ní brácha a už vstával. " Ty se budeš ženit? No teda! A ani neřekneš!" pokárala se ho a on na mě mrkl " si zvaná". Objaly jsme se, rozloučily a on už běžel k autu.