" Ano, jsem tady, jak vidíš. Z masa a kostí, teda zatím!" řekla sem a pozvedla jsem koutek ... Tá slečna zamnou si mě přejela pohledem a já když jsem se pomalu otáčela, všimla jsem si malé mourovaté kočky na lince. " Tá je tu s tebou?" zeptala jsem se slečny a koukala jsem kočce přímo do očí. Ona můj pohled opětovala, ovšem mnohem vražedněji. " Ona?" podívala se na tu kočku " Ano, došla semnou." Odpověděla tá dívka a její pohled se vrátil zpět do nepřítomného pohledu z okna. "Lio? Tak co bude dál?" zvedla jsem se ze židle a otočila sem se na dokola chodícího Lia. "No, teď nejspíš by jste se měli něco dozvědět o síle té druhé" aha, takže teď nastane měření sil, jakoby páka... To máme tolik času?
Vyšla jsem spolu s dívkou ven (mimochodem, už začalo pršet), stoupla jsem si před ní a tím trošku nemachrovaným hlasem jsem řekla " tak ukaž co umíš"... Dívka se na mě zadívala krásnýma, velkýma očima a usmála se na mě. Okamžitě jsem spatřila špičáky, jenž přesahovaly normální velikost a mírně trčeli z pusy při úsměvu. " Upírka?" pomyslela sem si v duchu a trošku mnou projela zima. Myslela jsem,.. teda doufala jsem, že v jejich době už upírky ani upíři nebudou, ovšem... Nikdo není dokonalý.
Pleť dívky najednou ztmavla, až jakoby chytla fialový nádech. Já se proměnila na ducha a popovídali jsme si o svých možnostech, kdo co umí. Déšť začal sílit, a slunce se dralo přes mraky, tak jsme raděj šli zpátky domů, kde už nás čekal Lio. Jak nás uviděl, pokýval hlavou, otočil se a sedl si na pohovku... Já ho nikdy nepochopím...
Chvíli jsem stála u okna a koukala jsem se z něho, ale najednou Lio a tá dívka zmizely do vrchního patra, tak sem si sedla na sedačku a podívala jsem se na Clouda. " Ty v tom máš taky drápky co, potvůrko malá..." řekla jsem potichu a pobídla jsem ho ať si přiskočí za mnou na sedačku. " Cloude... dlouho už tu nebudu... to ty určitě víš. Né že bych byla stará, to se mě netýká, věkově jsem na tom dobře... Jen už musím odejít... Je mi toho líto, ale teď se vidíme asi naposledy... Musíš si najít jiný domov... Já nechci aby se s tebe stal potulný pes, který bude brázdit ulice a bydlet v popelnicích... Chci tě nějak zabezpečit... Je tu možnost, ale nevím zda-li jí přijmeš... Bydlel by jsi u Elis... co ty na to? To by nebylo špatné ne? Měl by jsi střechu nad hlavou, milující rodinu okolo sebe a na mě brzy zapomeneš..." řekla jsem Cloudemu a poplácala ho po zádech. On mi jen složil hlavu na kolena a smutně kňučel... Bylo mi ho líto, nechtěla jsem ho tu takhle nechat... Jenže všechny okolnosti jsou proti mně!
Ještě chvíli jsem tam tak seděla ale potom jsem se zvedla a vzala jsem si knížku ... Můj deník ... Zajímá mě, jak se dostal sem? Opravdu... Je to on, přesně on... Ale co tu dělá? Nebudu to raděj řešit... Vytáhla jsem pero, nalistovala správnou stránku a začala jsem psát... Ptáte se, k čemu mi bude deník, když stejně co nevidět natáhnu bačkory? Cloude ho donese Elish, ať taky ví, co jsem byla zač ...
Psala jsem asi půl hodiny, pak jsem ale knihu nárazově zaklapla, hodila na sedačku a co nejrychleji sem vstávala abych mohla vyběhnout nahoru za tou dívkou . Doběhla jsem tam a ona zrovna seděla na proplétané nástěnné síti... Přisedla jsem si k ní a zeptala jsem se " Co to vlastně obnáší? ". Podívala se na mě překvapenýma očima, ale spustila " není to příjemný rituál. Zkráceně to je, že naše těla společně s dušemi se spojí do jednoho. Mysl zůstane tvoje, budeš v ní mít jen pár mích vzpomínek, ale my jsme ty /jiné/, proto donutíme Paní zla, aby odešla... Neboj povede se to, ale jak už jsem řekla, nejedná se o nic příjemného... Pořád to chceš udělat?" zeptala se mě nakonec dívka. Zadívala jsem se jí do hlubokých očí a kývla jsem. Snad se to povede ... Snad už budu mít pokoj navždy... Ikdyž to navždy bude trvat asi jen pár sekund, nanejvíc minut, ale i tak to zato bude stát... Pár minut života v klidu...
Sešli jsme obě společně dolů, kde už byl Lio, Cloude a tá kočka ... " Tak co?" Zeptal se zvědavě Lio. Tá dívka jen přikývla a on už věděl, o co se jedná... Stály jsme tam vedle sebe s tou dívkou, Lio pomalu došel ke mně a řekl " doufám že jsi pevně rozhodnutá co děláš. Nejde to totiž vrátit..."
já polkla na sucho, ale kývla jsem že ano.. " Jsem rozhodnutá,neboj. Já už tenhle život nesnesu... Ano je to jistý druh adrenalinu, ale všeho moc škodí... A tohohle je víc než dost..." " dobře, je to tvé rozhodnutí.. Jen doufám, že je správné..."
... Lio mě objal a dal mi růži ... "až se potkáme, ukaž mi, že jí pořád budeš mít, prosím" usmál se na mě a já mu slíbila, že se nemusí bát. Pomalu mě pouštěl z objetí, naše těla se oddalovala, naše propojené ruce se rozpojovaly a oddalovaly...
" Cloude, Riane jdeme!" zavelel a ten kocour se za ním vydal. Já utrhla kus z mého šátku a zavázala ho společně s knihou Cloudemu ke krku se slovy " ty víš co máš dělat, běž!" ... Celý dům byl prázdný, jen já a ona ... Stály jsme vedle sebe ...
" Můžem?" "můžem!" odpověděla jsem a moji hlavu najednou obklopila prázdnota... Nic, vůbec nic jsem tam neměla ... najednou, jako by někdo vzal gumu a všechny vzpomínky vymazal ... Najednou sem ucítila palčivou bolest a vykřikla jsem...
--------------------------------
Tma... Všude tma... Kde to jsem?... To je nebe?... Nebo peklo?... Nebo kde to vlastně jsem?...