Minulost

K tomu leda tak dodám, že sem měla chuť a nutkání něco napsat ... Dostat to ze sebe ... Nečtěte to, je to stráááášná kravina

Běžím ... Nemůžu se otočit ... Nemůžu a nechci ... Bojím se ... Sotva popadám dech a přeskakuji prohnilý pařez, když v tom se vítr otáčí a silně mi naráží do zad ... Padám ... Dostávám se jakoby do transu ... Nevnímám pád ... Nevnímám vzduch, který mě švihá do obličeje ... Nevnímám nic ... Najednou cítím silný náraz na kolena ... Rukama se zapřu o prochladlou zem a snažím se vstát ... Kolenem mi prochází ostrá bolest, jako by se mi něco do něj zapíchlo ... Nevnímám to ... Vstávám a znovu se rozbíhám dál ... Snažím se běžet co nejrychleji to jde, ale zraněné koleno mi to nedovolí ... Dostávám se do houští plného planých růží ... Nevím co je za ním, ale rozebíhám se skrz něj ... Bolí to ... Pálí a štípe ... Trny se mi zařezávají do nohou, rukou a celého těla ... Dlaněmi si chráním obličej, ale nepomáhá to ... Ale přesto se nesmím zastavit ... Musím běžet dál, ať už se děje cokoliv ... Houští se rozebíhá do stran a já vídím obrovskou propast, do které běžím ... Nestihnu se zastavit ... Nezvládnu to ... Z bohem ... Najednou cítím, jak mi zem pod nohama mizí a já padám ... Okolo mě vane silný vítr, vlasy mi vlají ... já padám ... Blížím se k zemi ... Zavírám oči, nechci to vidět ... Najednou cítím silný náraz -

- škubnu sebou a probírám se ...  Ležím na měkké posteli a nevnímám nic, co se okolo mě děje ... Smysli mi to nedovolí ... Snažím se probrat a posadit se na postel. Moc se mi to nedaří, stále cítím tu ostrou bolest v koleni. Ale ... co se dělo? Snažím se stoupnout si a udržet se  na nohou ... Zvládla jsem to, ale až teď si uvědomuji, že okolo mě je tma ... Něco je špatně ... Mávám si rukou před očima a nic nevidím ... Začínám panikař, vždyť zrak bylo to nejnádhernější ... Zbrkle se pouštím postele a přejíždím si po obličeji. Citím, že na místě, kde mám oči, mám teď omotanou gázu ... Přichází druhá vlna paniky ... Já nechci být slepá ... Co se děje? Proč sem tady? Co se stalo? Napadá mě strašně moc otázek, když v tom neudržím balanc a padám na studenou zem nemocničního pokoje ... Je tu všude chlad a tma ... Postavím se na všechny čtyři a začínám si vzpomínat na útržky ... Byla tam chladná zem, plná jehličí, které mě píchalo do nohou ... Automaticky si šmátrám po koleni a citím, že ho mám taky obvázáno ... Pomalu se zvedám a snažím se sednout si na postel ... Uklidňuji se frázemi, jako že to bude všechno dobré, všechno že se spraví ... Začínám přemýšlet, nad čím sem vlastně tak utíkala ... Snažím se rozpomenout ... Sedím nehnutě už asi hodinu, když v tom sebou cuknu ... Mráz mi přejede po zádech a já si vše začínám uvědomovat  ... Před minulostí nejde utéct ...