Takhle píšu poprvé, takže prosím, trochu ohledu na to ...
Okolo mě je tma a já ležím v pokoji na posteli s hlavou svěšenou dolů ... občas se pousměji, ale pořád pláču ... Letmo zdvihám svou ruku abych si otřela kapky slz které mi padají do vlasů ... Vím to ... Vím všechno ... Umírám, ale ... svou vinou ... Teď už to nedokážu vzít zpátky, nedokážu to ovládat, ono to ovládá mě ... Myslela sem si já s tak pevnou vůlí to zvládnu a budu držet pod kontrolou ... Omyl ... Zabíjí mě to každý den a nejhorší na tom je, že se nedokážu zachránit ... Bere mi život něco, čím jsem opovrhovala ... To, co mě souží je sen všech mladých, krásných holek ... Oni si neuvědomují co mají a co tímto ztratí ... Pokouším se zvednout, jde to ztěžka ale povede se mi to. Křehké nohy mě drží jen tak tak ale já sem odhodlaná ... Vím že do měsíce umřu ... Nemám sílu už na nic .. Nemám sílu jíst, mluvit, spát, chodit ...Stojím na křehkých nohou a pomalými pohyby se snažím odpojit se od pípajících přístrojů ...Udělala sem tři kroky a spadla jsem. Ledové kachličky mě chladí na kolena, přesto se pomalu plížím pod okno, kde svítí měsíc ... Je úplněk ... Doplazila jsem se tam a pomalu sem si sedla ke stěně. Opřela sem si lokty o kolena prohlížíc si své ruce ... Co se to semnou stalo ... Hnusím se sama sobě ... Ale já sem to chtěla, já sem s tím začala když jsem věděla, že to končí smrtí ... Já bláhová... Z pod radiátoru za mnou jsem vytáhla kousek střepu ze zrcátka ... Podívala jsem se do něj ... Víte co jsem viděla? Ubrečenou kostru ... Bojím se ... Ale pokud jsem se nebála, když sem s tím začínala ... Když jsem viděla mámu jak se hroutí, když mě převáží do nemocnice ... Když jsem viděla utrápeného tátu ... A když jsem viděla sestru, která se stydí se na mě podívat, proč se bojím teď ? ... Pevně jsem uchopila střep a chtěla jsem to ukončit ... Položila jsem ho na zápěstí a z hluboka se nadechla ... Teď to všechno skončí ... Už se za mě sestra nebude muset stydět a rodiče budou mít klid ... Umřu pro to, čím jsem opovrhovala a nakonec tomu propadla ... Pro to, co mě užíralo každý den, nedalo mi spánku ... Pro to, co mě zničilo ... Rychle jsem trhla rukou, střep se mi zařezal hluboko do zápěstí ... Chvilkový pocit bolesti vystřídal pocit štěstí a uvolnění ... Nejsem tak dobrý bojovník na to, abych bojovala proti něčemu tak obrovskému ... Raděj sem se vzdala, než aby mě to skolilo ... V ruce sem najednou přestávala mít cit ... Přestala sem jí ovládat ... Z kolene mi sklouzla na studené kachličky a za chvíli se okolo ní oběvila kalužka krve ... Chvíli sem tam tak seděla a přestávala pomalu ovládat celou ruku ... Cítila sem, že toho moc už nesvedu ... Nemohla jsem pořádně otevřít oči, ... skrátka sem na to už neměla sílu ... Druhou ruku sem těžce přehoupla přes koleno a prst namočila do krve ... Druhá ruka mě už neposlouchala ... Vím že je konec, už to nevrátím ... Ještě tíž sem ruku vrátila na své místo a s prstem od krve jsem vedle sebe napsala moje poslední slova .... Nenávidím tě, A... Ruka mi spadla na podlahu, nevnímala sem chlad ... Nevnímala sem vůbec nic ... Naposled sem vydechla ... Teď již zpokojeně ... Je všeho konec, opouští mě to, ale jdu s tím i já ...
