Najednou, se přes tu příšernou tmu začalo prodírat nepříjemně ostré světlo... Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči, a všimla jsem si, že se na de mnou sklání jeden z těch andělů. Asi nevěděl jak mi pomoct a už asi došlo na umělé dýchání, ale smysli mi začli fungovat celkem brzo.
Otevřela jsem oči a otočila jsem se na záda... Bylo celkem pěkný koukat na to, jak líbá zem ... " Díky za pomoc" řekla jsem mu a pomalu jsem si se smíchem sedala. " No já se snažil" pousmál se a mrk na mě.
" Můžu vědět zachráncovo jmé.... Ale počkat nejsi ty ten jeden ... anděl?" trošku zděšeně jsem se na něho dívala. " Ano, uhodla jsi patřím do jednoho řádu andělů, jmenuji se Lio" řekl a přisedl si ke mně na zem. " Pěkné jméno. Nechceš mi něco o tom vašem řádu povědět? Moc by mě to zajímalo..." " Tak dobře. Jsme řád, který je věčný... Nikdy nezmizíme, budeme tu do skonání věků. Ovšem i to je někdy nevýhoda ... Vidět jak se lidé trápí a nemoct jim poskytnout pomoc... Jen se na ně dívat a trpět s nimi ..." " proč jim nemůžete pomoct?" zeptala jsem se zvědavě ... " Za pomoc smrtelníkovy musíme podstoupit ten největší trest ... Smrt ..." " ale, kdybys byl mrtvý, zmizíš z tohoto světa, ne?" "ne, jen se přesunu na jiné místo... na mnohem horší ... Dolů... Nechci ti to detailně popisovat, jen ... je to tam hodně zlí! Nejhorší na tom je, že tam musíš zůstat. Nejde z tama odejít, zmizet... Ale, jak jsem říkal, musíme se dívat na lidi, kontrolovat je a já jsem dostal tebe..." " ty, mě?" " ano, já tebe ... Mám tě hlídat, kontrolovat a chodit za tebou jako tvůj druhý stín... Ovšem, nikdy jsi mě nemohla vidět..." když tohle dořekl, trošku mi zatrnulo.... " Já tě nemohla vidět, protože jsi anděl ..." "ano" " a protože... protože jsem nebyla mrtvá?" " né, to né ... Ty jsi výjimečná ... řekněme, nejlepší z nejlepších... a jsi celkem cenná ... Proto o tebe usiluje tolik lidí... Ale co, přestaňme řešit tohle a raděj si pojďme najít nějakou střechu nad hlavou ..." a měl pravdu..
(Od teď se omlouvám za velikost obrázků)
Začalo se stahovat mračno (stejně si myslím, že i tohle zařídil Lio). Pomalu jsme se proplétaly hlubokým lesem, povídaly si jaké je být andělem a jaké normálním člověkem... Než jsme narazily na nějakou odlehlou chatrčku " našli jsme to" řekl Lio a pomalu vyšlapal ty 3 schůdky. Já si stoupla před dveře a on k nějaké malé budce. Začal v ní něco lovit a přitom se na mě usmíval se slovy "počkej, musím najít klíč" ... Já se na něho usmála a intuitivně jsem zmáčkla kliku... Joho, bylo odemklé... Usmála jsem se na Lia a on jen podrážděně žduchl do budky.
Vešla jsem dovnitř a obdivovala jsem vnitřní vybavení. Menší linka, nějaká lednička, nebo mrazák, televize z gaučem a z uklidňujícím deštníkem z palmy.... Chvíli jsem se tam chodila sem a tam a koukala se pořád dokola, nechávala jsem se unášet zdejší atmosférou, než jsem si všimla žebříku vedoucího do dalšího patra... Chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost, ale ženská zvědavost mě přemohla a já se musela jít podívat nahoru. Dalo se to, byly tam 2 místnůstky. V jedné byly zavěšovací sedačky a druhá místnost fungovala jako koupelna se skříní na oblečení...
Hned jsem toho využila, slezla jsem dolů a namířila si to k lince ... Nečekala jsem zázraky... Věděla jsem, že jak otevřu šuplík, nevyskočí na mě světoznámé nože od Horsta Fuchse, nebo diamantově ostré nože, které přeřežou i železo... Chvíli jsem se hrabala v šuplíčku, než jsem je našla ... Ano, dokonce i táhle chatka měla nůžky... Střelhbitě jsem vyběhla nahoru a udělala ze sebe ženu činu. Asi po půl hodině šmikání a házení nůžkami před obličejem sem byla hotová ... Ve skříni jsem našla nějaký šátek, tak jsem ho znárodnila a využila ho na můj nový účes ...
Sešla jsem dolů ze žebříku a šla jsem rovnou ke stolu, protože až do koupelny šla cítit lahodná vůně čerstvě upečených sušenek .. Divný ne? Chlap ..ehm.. anděl a peče sušenky .... " Fakt ti to sluší" polichotil mi Lio a já sem cítila, jak sem začla trošku rudnout ...
" Ale už abychom přešli k tématu,..." cože? Už žádné lichotky? Hnedka mě napadlo a jen sem souhlasně (s nesouhlasem) pokývala hlavou a trošku se pousmála. " Víš, jak ti ONA řekla, že jí přemůžeš jen s jednou osobou ... Všichni jsme vázání na všechny, proto když ty nalezneš klid, já opustím tenhle svět ... A věř mi, že i rád ... Znám tu osobu... Znám jí moc dobře .... Je to moje bývalá svěřenkyně. Mám možnost jí přivolat, je to jen na tobě zda-li chceš či ne. Tak jak se rozhodneš?". Najednou mi zamrazilo v zádech... Nevím, co bych musela podstoupit. Nevím zda budu s novým životem spokojená ...
Ale nakonec jsem usoudila, že nejspíš jo... Co už teď udělám?! ...
Lio si stoupl vedle stolu a začal nějak nesmyslně máchat rukama ... Semo tamo řekl nějaké slovo a najednou se za mnou zjevila postava ...
"Tak přece jenom nejsi legenda ..." řekla tá dívka a já zapřela svůj zrak dopředu ... "Legenda?" podívala jsem se zmateně na Lia... "Eh... promiň ... Zapomněl jsem ti říct, že Iris je z jiného časového úseku ... Asi ... No, 100 let dopředu ..." v tu chvíli jsem na něho koukala jak chleba z tažky ... " Takže ty máš na starosti i lidi z odlišných časových dob?" nazdvihla jsem obočí a zeptala jsem se " No, dalo by se říct že ano....." Zajímavé, pomyslila jsem si v duchu... " V naší době se říká, že jsi byla něco, jako statečná válečnice ...". Okamžitě jsem si se začala představovat jako nějakou svalnatou holčinu, s drdolama, helmou s rohama a vikingskou, těžkou sekerou ... Ironie ...