... aneb sbohem starý živote a vítej nový. Teda, skoro vítej. Jop, modří už vědí a zeleným už to taky došlo (podle nadpisu), máme to. Jen teda ještě nebydlíme, oproti původnímu plánu se to celé posune asi tak o týden ... dva, tři, měsíc? 

Z plánu, kdy jsme si řekli, že JEN postavíme nové jádro a oškrábeme barvu ve 3 pokojích nakonec vzniká nové jádro, nová elektřina, nové stropy a nové omítky v celém bytě. Ok, takhle se, milé děti, vážně neplánuje. Na druhou stranu, asi toho mojeho milého tá má spontánnost děsně rajcuje, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Budeme-li se bavit o natahování nové elektřiny, již jsme měli tu čest setkat se s tím typem souseda, kterého každý miluje - takové krásné titulování, jaké na nás přes celou chodbu a ještě do patra zavolal, to jsme si snad ani nezasloužili.

Celá naše letní dovolená se nesla (a ještě i ponese) v duchu tahání 25 kg pytlů (prvně) s flexi lepidlem na kachličky, (poté) s cementem do toho zpropadeného 3 patra bez výtahu. Dolů potom zase s kýblama plnýma stavebního odpadu. Asi nebudu uplně mluvit o tom, že při cestě dolů mému milému 3 ytongové tvárnice spadly až do přízemí, rozpadly se na milion kousků, zvedly oblak prachu a nejspíše přivodily infarkt dvěma sousedkám v nejnižších bytech. Pardón, dámy (a to se teprve stěhujeme).

Abych tomu všemu dala takovou tu pomyslnou korunku na závěr, čeká nás ještě asi 20 pytlů po 25 kilech nahoru, pak nějaký ten nábytek, brutálně těžké madračky (jo, jasně, ono je důležité v nich mít desku z kokosového vlákna, jojo) ... A jak tohle všechno nahoru nataháme, společenstvo vlastníků chce začít řešit výtah :).

Ono už jsou to 4 měsíce od poslední příspěvku? Ok, vnímání času je vážně relativní. Tak abyste věděli, budeme bydlet. Teda, vypadá to že budeme. Ono, žít s tchýní pod jednou střechou je ze začátku (asi) fajn. Zvlášť s takovou tchýní, která je vlastně pořád zalezlá ve svém kutlochu a nevylézá - takže o ní vlastně ani člověk neví (doopravdy neví - do práce nechodí, takže vás ráno nevzbudí a večer usínáte dřív než ona, i přesto, že ona zíve už od 4 hodin odpoledne)... No jo, ale ono to "fajn" časem začně prostě vadit. 

Trhli jsme se, já ještě studovala a tak jsme si nemohli moc vyskakovat, abychom šli do svojeho. Teď už je všechno úplně jinak a je na čase říct ne-mamince děkujeme, sbohem a odejít s úsměvem a rychlým zabouchnutím dveří pryč.

Jak jsme to teda vyřešili? Člověk míní a okolnosti mění ... 

Nic se nezměnilo na tom, že No.1 je nejspíš barák. Mít hezkou zahradu, kde si budeme každý drbkat do toho svojeho. Nu, takže jdeme na byt. 

.... ?

Tak nějak se osud ozval že teď to má být takhle, tak to zkusíme. Jen teda, jestli nám z toho birokratického šrumu kolem všeho jednoduše nepřepne. Táhle možnost se nám naskytla už v listopadu - a od té doby, do dnes, řešíme pouze banku/úřady a všechno dookola. Jednou je to dodání potvrzení, potom dojet osobně podepsat jeden dokument 60 km daleko, potom je to zase doložení dalšího dokumentu, aby toho nebylo málo tak v tom prvním něco chybělo, ... No a jelikož se to táhne, tak musíme podat všechno znovu. 

Ještě přesně neurčený den D by měl být někdy v měsíci červnu - naprosto krásný termín pro stavbu nového jádra ve 3 patře bez výtahu a výmalby 3 pokojů. Vynesení nového nábytku už asi necháme na někom energicky nabitějším, věřím, že my budeme kaput. 

Jo a jak jsem v minulém článku napsala, že víme, že když se na baráčku něco pokazí, není to levná záležitost - 23.12 nám prasknul kotel na tuhé paliva, 25.12 se urvala digestoř a někde kolem toho všeho můj milý dostal zánět do zubu. Děkujeme převelice. 

Tak jsme se dostali do fáze, kdy pomalu/rychle řešíme bydlení. V minulém týdnu jsme s M. zvládli svatbu - jo, oba jsme to odkývali, okroužkovali se, v noci v dešti pařili do jedné do rána a pak celý následující týden proleželi doma s angínou. No, amatéři, neumíme pařit. 

Naše vlastní bydlení řešíme už poměrně dlouho, pořád to byl ale takový nedosažitelný cíl pro nás (protože, co si budeme, nejsme moc Rockefelleři). Teď se to pro nás ale stává stále víc aktuálním tématem. Co je ale u nás, v momentálním doma, žhavým tématem je souboj

dům vs. byt.

Prvním směrem byl pro nás dům. Oba jsme z baráčku a neumíme si představit, že bysme byli zavření uprostřed betonové džungle, mezi 4 stěnama a pro zábavu museli jezdit právě na vesnici. I co se s ohledem na budoucí rodinu týče, představa bydlet uprostřed obří králíkárny a mít prcka. který ve 3 ráno začne křičet když mu porostou zuby, no, není mi to moc příjemné. A navíc pes! 

Na druhou stranu. Oba jsme z baráčku a víme, že když se něco pokazí, není to levná záležitost (ani v jednom případě nás nemine hypotéka). 

Obojí má své pro a proti a trošku s tímhle s M. bojujeme, co by pro nás bylo to pravé. No, život nemůže být jednoduchý. Vemte si, že byste se narodili, měli vše co chcete a na osmnáctiny by vám před obličejem zacinkali klíčema od domu a řekli tak a teď je to tu jenom tvoje. Nuuudaaaaa.

Dříve jeden příspěvek denně/týdně, teď jeden příspěvek ročně. A však co, chybím Vám tady? Vždyt já tady pořád ještě jsem. Občas si ale pohrávám s nápadem se sem vrátit ... Možná to udělám, jen to bude, jako by přišel naprosto nový člověk.

Ve zkratce? Malá holčička která sem psala o prvním dni na střední škole nedávno obhájila Ing titul a je z ní technik, dokonce ve stejném oboru, jaký vystudovala.
Malá holčička která sem psala o prvních dojmech z M. se zanedlouho bude vdávat. A ano, za pana M. 
Malá holčička která ještě poměrně nedávno oplakávala ztrátu dvou psíků je teď hrdou majitelkou kocoura ... se psí povahou.
Tá malá holčička která milovala tu odlišnost jde za 2 měsíce na třetí velké tetování. A ani u jednoho neplakala.

Tá malá holčička už dospěla. 

Vy, kteří jste měli zůstat - jste zůstali. Vy ostatní, bylo mi ctí a zase někdy naschle. 
 

Ahoj ...
Jsi tady? 
Nevidím tě.
Ty mě vidíš? Zajímavé ...
Víš, nikdy jsem to tady neopustila a ...

Ptáš se proč?

Já nevím ... Nešlo to. Kus sama sebe přece nemůžeš jen tak odtrhnout. Odtrhnout a zahodit. Nechat někde ve stínu a dělat, že o nic nejde, že se nic nedělo. Těch teď už 11 let.

Jo. 11.
Víš, tolik se toho změnillo, tak strašně moc věcí je jiných... Věcí, přátel, názorů, míst. Ale pořád jsem to Já. Tam uvnitř, jen tá omáčka kolem se změnila. 

Člověče, chybí mi to tady. Vím, že už bych se nedokázala vrátit do stavu v jakém jsem dřív byla, ale ... Byly to krásný roky, ostatně, to už jsem psala. Nikdy jsem na to tady nezapomněla, potajnu se sem vracím, po očku podívat, jak jsem rostla... A nejsem sama. 
Ale je mi to asi líto.

Co?

Že to není until you die. Chtěla bych se sem vracet. Pořád a pořád si připomínat to dětství, jak jsem rostla. Ty lidy, kteří v tom byli semnou. Tu houpačku - jednou nahoře, jednou dole... Eh, no nic. 

Už zase půjdu. Žíj blaze, člověče. Raduj se z maličkostí, užívej života, buď SVŮJ.

Pá.

 Vážený, milý a úžasný čtenáři ... Vítám Tě!

Od doby založení této stránky je to přesně 3 157 dnů. Něco málo přes 8 let. 

Ať už mě sleduješ od začátku nebo jsi náhodným návštěvníkem, děkuji Ti, že jsi se mnou tuhle cestu absolvoval.

Vyrostla jsem tady. Dospěla jsem. Začínala jsem jako malá holka, která si pomocí internetu tvořila osobnost. Rozvíjela se. Pracovala jsem na sobě a věř mi, byl to boj. Ale teď, po těch 8 letech můžu říct, že jsem to zvládla. Dobojovala jsem a stojím tu teď s hlavou vzhůru a odhodlaná pustit se do něčeho dalšího.

Začínala jsem jako dvanáctiletá, možná třináctiletá holčička, která se prostě jenom snažila něčím zaujmout okolí. V reálném světě to moc nešlo, nebyla jsem oblíbená, nezapadala jsem. Byla jsem svá svým vlastním, originálním způsobem, který se vymykal tomu předepsanému. Tak jsem zkusila virtuální svět ... A jak je každý začátek těžký, tenhle byl nepopsatelně. Snažila jsem se, dávala jsem tomuto mému druhému světu vše, co jsem mohla. Rostla jsem a snažila se zlepšovat. Trvalo to dny, měsíce, roky! Ale věř, že se mi to povedlo. Jsem na sebe pyšná. 

Tenhle druhý svět mi pomáhal. Vždy tu pro mě existoval a já existovala pro něj. Bylo to něco, co mi na té cestě životem strašně pomohlo ... Milovala jsem psaní příběhů, tvoření a vymýšlení imaginárních dějů a životů... What if ...  Miluji mou fantazii a tohle byla jediná možnost, jak to všechno vypustit do světa. Dostat to ze sebe.

Možná mě neznáš. Třeba si mě už nepamatuješ, nevíš, kdo vlastně jsem ... A třeba jsme si podobní víc, než si myslíš ...

Děkuji Ti že jsi tu byl semnou. Že jsi mi pomáhal v rozletu, byl jsi při mě při stoupání i mích pádech a i teď, když mi pomáháš při té konečné cestě. Díky!

 Od zítřka je to přesně měsíc kdy mi  začíná státní část maturit a už se z povzdálí na mě směje didakťák z angličtiny ... A pak to začně. Sakra. Když si to tak projdu zpátky, docela hodně, hodně rychle ty 4 roky utekly ... Vždyť jsem si nedávno stěžovala že tam nechci ... A chválila se že jsem přijatá! :) ... Pomalu tu slzela nad odbornýma předmětama a vychvalovala je až do nebe (oh, díky Bože za tu nynější střízlivost)...  

Maturita!

Maturita!

Maturita!

Uuuuuuuu .... 

"Už se učíš? Je už na čase aby ses na to učila ... No a co když to nedáš, hm? No v žádném případě, musíš se učit!" - pořád stejně nepochopím, proč je moje okolí z té maturity nemocnější víc, než já, její účastník ...  V seznamu jsem předposlední a ... jelikož nás je 5, nemyslím si že bych na tu popravu musela čekat nějak dlouho :D. 
Mj. přihláška na vysokou je podaná, teď jen čekat do června jak se rozhodnou, jestli mě tam chtějí, nebo půjdu pípat do Hrušky k pokladně :D.
A stejně je to vtipný ... Když jsem končila základku, nevěděla jsem co ze mě bude, ale 100% jsem věděla, že chci co nejrychleji vypadnout ze školy a klidně půjdu i za pokladnu, popřípadě do hospody ... Když jsem se dostala na maturitní, ok, to doklepu, ale potom rychle pryč ... No a teď chci pokračovat (a v úplně jiném oboru) a dvě výše zmíněné práce mě naprosto odpuzují a budu je brát snad jen jako ty nejposlednější možnosti ...

Ohledně posledního zvonění ... Nevidím to moc pozitivně ... Ze začátku z toho byli všichni strašně nemocní Jooo uděláme poslední zvonění, to bude perfektní, už se na to těším, paráda... A teď, pokud se to vlastně vůbec domluví, nás bude kolem 10 všeho všudy ... Peníze na sehnání pořádného kostýmu nemám, takže Marge a Emili nejspíš padají (což mě krká asi nejvíc). 

Sákra, tak dlouho už jsem nic nenapsala ... Jako, vážně nenapsala ... Asi zas budu muset přefiknout Múzu abych byla schopná něco napsat, něco smysluplného ...  Už mě to i chybí ;).

Jo a co je nového? Mám miminko ... Jmenuje se Evžen, je červeno černý a bydlí v kulatém akvárku se zelenýma kamínkama, nějakým plevelem a mušlí :)) ... 

 Ach jo, moji milí zlatí, jsem tady pro radu :). Jelikož nemáme ani stužkovák, ani maturiťák (což až taková katastrofa vlastně není, s přihlédnutím na to, kolik to všechno stojí a kolik i tak vysolíme do maturity ;)) a vlastně nemáme domluvené ani nějaké VIP popití někde v nějaké špelůňce, tak jsem se ujala toho, aby domluvila alespoň to poslední zvonění ... Vím že kolem toho byli nějaké problémy pro třídu, která neměla maturitní večírek, ale .. Věřím ve své dokonalé schopnosti ...

A teď ... Pomožte mi vybrat si lepší kostým :)?

Jasně, člověk musí počítat s tím, že pokud chce, aby to za něco stálo, musí si s tím dát práci :). A narozdíl od ostatních, asi nejsem tak moc zdechlá, tak bych se do toho ani nebála jít a klidně i něco málo investovat (barvy, nové hadry, možná i ty čočky).

 Ehm, ehm ... Takže veřejně vykřikuji do světa, že dne 11.9 jsem se oficiálně stala držitelkou řidičského průkazu. Sákra, já sem dobrá. Už to chce jenom toho mustanga a můžeme jezdit do školy. No jaký jsem měla nervy v autobuse, to by jste mi nevěřili. Myslela jsem, že utrhnu to sedadlo přede mnou ... A největší strach jsem měla z testů.

Když jsme čekali než si nás komisař zavolá aby jsme začli, čekali jsme na chodbě, bylo nás tam asi 7. Sedla jsem si vedle študáka (z kterého se pak vyklubal 23-lety kluk :D) a jak jsem byla nervózní, nezavřela jsem papulu ... Pořád jsem musela něco říkat ... Že mám nervy, že se toho bojím, že se mi učitel vysmál při jízdách - to je tak, když si myslíte, že máte jízdy ve 2 hodiny, čekáte tam už od půl 2 a nakonec se ukáže, že jízdy jsou až o půl 4. No ale co, vy tam na tom smluveném místě čekáte a čekáte a čekáte ... Né, nejdete si někam sednout a zahřát se, protože venku fouká, sem tam prší jak prase. Proč ... Dyť je to za dvě hodiny ... Za hodinu ... Za půl hodinu, to vydržíte ... Ách jo ... - že venku prší, že se bojím komisaře, že mu přece nemůže být 23 když vypadá na čerstvých 17 (no nechápu to doteď), že za rok budu maturovat a už vím, jak u toho budu nervózní, že pokud přežiju tyhle zkoušky, už mě nic neporazí, že na nás učitel mává aby jsme šli na testy ... No, kámoš z toho byl docela hotovej, pořád se mi smál, že jsem strašně nervózní a on to bere v klidu ... Testy neudělal, jízdy taky ne.

Nakonec byly testy v klidu ... Měla jsem dvě otázky špatně (a to jsem předtím dělala ty testy nejmíň 50x a ani jedna z těch dvou otázek tam NIKDY nebyla), ale zvládlo se to. Pak už jsem tak nějak nervy neměla ... Když odcházel komisař od testů k prvním dvoum řidičům, řekla jsem mu "zatím nashledanou" a on se tak záludně usmál, tak škodolibě ... Byla jsem třetí řidič s Krakonošem (opravdu tak vypadal) v zádech. Vyjížděla jsem z parkoviště, málo plynu rychle puštěna spojka hop, hop, hop.